Re: nadváha

Je. Podobných řečí ohledně jídla bych se bála (hlavně toho způsobu) neboť na psychice to zanechá hrozné stopy. Zhruba od 8 do 9 let jsem trochu oplácanější byla, mámě občas nějaká narážka ujela, no pak jsem se vytáhla..a když jsem ve 13 začala blbnout s tím jídlem strašně ji to sebralo, byť na anorexii to nebylo, bála se a od té doby neřekla ani slovo - naopak, dodnes mě už kolik let nějak tak podvědomě hlídá a ač jím dost a s chutí, když občas nechci, hned ji v hlavě spustí varovný signál..Ale tuším, že tehdy v tom byla i ta touha, aby mi už nikdo nikdo nic podobného neřekl..Být maminou té holčiny dávám si na to pozor, nikdo neví, co se slečně v pubertě v hlavě zvrtne.
Jinak trochu od tématu - vždycky jsem byla větší, vzhledově starší a dost mě to mrzelo, spravilo se to až někdy v 16..v dětech bych posilovala vědomí o vlastní jedinečnosti (samozřejmě žádné přehnané vychvalováni stylu ,,ostatní jsou horší"), ale prostě, aby se za sebe nestydělo..Ne všechny děcka jsou drobounká, okatá, ne každá holčina je křehká roztomilá princeznička, ale jak už tu padlo..může jí to pálit nebo bude sportovně nadaná..Spousta rodičů si ty děti asi podvědomě tlačí do nějakého ideálu..slyšela jsem o holčině, před kterou máma zamykala ledničku, humus..
Sorry, za takovou litánii, ale tenhle článek se mě dost dotýká..