Re: Záleží na výchově rodičů

Díky za vaše příspěvky!Každý máme vlastně pravdu.Samozřejmě neočekávám,že do školky přijdou samí slušňáci.Spíš mi vadí to,co jsem vídávala a stále vidím na písku,kde se to dítě právě učí základům,jak žít v kolektivu,i když menším.Stačí přitom jenom,aby maminka řekla dítěti,že když si chce od někoho půjčit hračku,tak musí poprosit(neverbální gesto prosím už zvládne dítě velmi brzy,i když třeba neumí pořádně mluvit),naučit dítě,že nebořím "dílo"někoho jiného,když někam přijdu,tak pozdravím,při odchodu se rozloučím,když mi někdo něco dá,tak poděkuju atd.Většinou spíš vidím lhostejnost ze strany rodičů a slyším slova,oni si nějak poradí.Ale jak?Většinou ten silnější vyhrává.Samozřejmě se dítě nenaučí hned,jak přiměřeně reagovat na danou situaci,ale potřebuje na tom písku pomoc rodičů,aby mu řekli,navrhli,jak má jednat.A stále dokola opakovat,v klidu a důsledně.Musí to slyšet od mala a ve věku tří let už hodně věcí zvládne samo.Rodič už mu nemusí stát za zadkem.
Samozřejmě,když pak přijde do nového většího kolektivu ve školce,tak se může chovat úplně jinak.Ale dítě,které se na písku naučilo už to,že silnější vyhrává,bude tento model uplatňovat i ve školce.
Souhlasím s tím,že paní učitelka ve školce má děti seznámit s novými pravidly školky,aby se jim tam všem dobře žilo.V tom vidím možná i výhodu heterogenní skupiny,kdy jsou v jedné třídě děti různého věku.Starší pomáhají mladším a mladší se zase pozorováním učí od starších.Problém může nastat,když naopak starší budou dávat najevo svojí nadřazenost.Ale to už je úkol učitelky,aby děti naučila ,jak spolu dobře vycházet.
Ale stále trvám na tom,že ty základy si dítě nese z domova ze své rodiny!

A ještě k té původní otázce,jakou si představuju učitelku?Lidskou,spravedlivou,která se umí vcítit do dětské dušičky,která dokáže si hrát a umí rozvíjet dětskou fantazii,která bude pro děti přirozenou autoritou,která má organizační schopnosti a dokáže jednat i s rodiči,která bude s dětmi pracovat tak,aby pro ně přechod do školy pak nebyl problém.Možná jsem ještě na něco zapomněla,co mě jako důležité napadne až za chvíli...

Obdivuji práci učitelek,protože ten tlak okolí,ten nápor na nervy,ta zodpovědnost...,ale když pak přijde pár dětí a řekne jí,já Vás(nebo Tě-záleží,jak je to kde zvykem)mám moc rád a uvidí ta rozzářená očička těch dětí...Však to jako mámy známe také,že?