Když děti nepřicházejí

Jenže roky ubíhaly a těhotenství nepřicházelo. Všechno nasvědčovalo tomu, že se budou muset smířit s tím, že zůstanou bez dětí. Dnes se radují z krásných trojčátek, ale cesta k nim byla plná nejistot a otázek.

Petr po svatbě ještě studoval, takže si s Monikou říkali, že s dítětem počkají. Ale po nějakém čase bylo jasné, že něco není v pořádku. Po dvou letech manželství se tedy rozhodli obrátit o pomoc k lékařům. Kamarád poradil dobrého primáře gynekologického oddělení v nemocnici, jenže prostředí v tamních čekárnách s nekonečnými frontami bez jakéhokoliv pořadí bylo pro Moniku natolik stresující, že se nakonec rozhodla pro soukromou kliniku. „Prostředí dělá hrozně moc. Tam jsem se cítila mnohem lépe, což mi umožnilo zvládnout i lecjaká složitá vyšetření a zákroky.“

Uběhlo několik let a přes snahu odborných lékařů byly všechny postupy neúspěšné. Monika začala přemýšlet o možnosti dítě adoptovat, ale nezdálo se, že by Petr uvažoval o stejném řešení.

„Nikdy jsem si nepřipouštěl možnost, že bychom nakonec dítě neměli,“ říká Petr. „Mezi našimi vrstevníky je běžné založit rodinu až okolo třicítky, a tak jsem ani nepociťoval moc silný tlak okolí, že my sami stále děti nemáme. Věnoval jsem se své práci, která mě baví, mojí velkou zálibou jsou hory a cestování, zkrátka bral jsem to tak, že je nám dán nějaký čas, který bychom měli aktivně využít.“

„Nechtěla jsem, aby se Petr pro adopci rozhodl jen kvůli mně, abych byla spokojená, a tak jsme v té věci dlouho nic nepodnikali. Teprve asi před dvěma lety, kdy Petr sám přišel s otázkou, co kdybychom si nějaké dítě adoptovali, začali jsme uskutečňovat první konkrétní kroky,“ vzpomíná Monika.

Poslední šance

Své rozhodnutí projít kursem pro zájemce o adopci a absolvovat psychologické testy a pohovory považují Petr i Monika za velký přínos pro sebe i pro svůj vzájemný vztah. „Nikdy bychom se asi nedokopali jít k nějakému psychologovi a hovořit s ním o tom, co prožíváme a jaký to má vliv na náš vztah,“ uvažuje Monika. „Tam jsme si navzájem řekli hodně důležitých věcí, které bychom si jinak asi nikdy neřekli.“

„Na nic z celého procesu jsem se netěšil tak málo, jako na pohovor s psychologem,“ přiznává Petr. „Nakonec ale dopadlo vše tak, že jsme si po třech povinných návštěvách domluvili ještě jedno sezení jen tak, ze zájmu.“

Díky těmto událostem se Monika začala cítit mnohem lépe. Ve chvíli, kdy se už s dobrozdáním v kapse, že jsou pro adopci způsobilí, těšila na to, až se objeví vhodné dítě, jí lékaři nabídli ještě jednu možnost – umělé oplodnění „ve zkumavce“.

„Pohled člověka se s roky usilování o dítě velice mění,“ sděluje Monika. „Zpočátku jsem si ke všem umělým metodám početí uchovávala odstup, říkala jsem si, že tak daleko to přece nedojde, že se objeví nějaká banalita, která je všemu na vině a vše se dá do pořádku. Ale postupem času je člověk čím dál pokornější a ochotnější přijmout i ty méně obvyklé cesty. A tak jsme si řekli: dobře, bude to poslední zkouška, poslední pokus, který v té věci uděláme. Ale nepřikládali jsme mu už velký význam.“

Nezájem o přání pacienta

Skutečnost, že se církevní učení staví proti takovému početí dětí, nebylo Petrovi a Monice lhostejné. „Dost jsme o tom přemýšleli a hledali cestu, která by nešla proti našemu svědomí,“ sděluje Monika. „Myslím si, že tu cestu musí hledat pro sebe každý sám, že je to jeho osobní volba, jeho odpovědnost, jak se rozhodne.“

„Věděl jsem, že se církev staví proti umělému oplodnění především proto, že při něm dochází k manipulaci s počatým životem,“ říká k tomu Petr. „Upřímně jsem věřil, že když doktorům vysvětlíme náš postoj, zachovají se podle toho. Bohužel se tak nestalo. Oceňuji vysokou odbornou úroveň těchto lékařů, ale musím říct, že jejich jednání v průběhu celého období léčení neplodnosti – netaktnost, bezcitnost a naprostý nezájem o pocity a přání pacienta – to bylo asi to nejhorší, čím jsme museli projít.“

„S lékaři byla velice těžká domluva a člověk měl pocit, že se hodně ponižuje, když se s nimi chce domluvit na nějakém jiném řešení, než oni považují za ideální,“ potvrzuje Monika. „Dávali mi najevo, že jsem jen hloupá pacientka, která tomu nerozumí a nemá do toho co mluvit. Řeknete jim své přání, aby neoplodňovali více vajíček, než bude nutně třeba, a nezbývá vám, než jim v tom důvěřovat.“

Pod tvrdým nátlakem

Podle obvyklé praxe se do dělohy ženy zavedou tři embrya a čeká se, zda se alespoň jedno z nich uchytí. Petra s Monikou však čekalo velké překvapení: uchytila se všechna tři. Radost z této události si však mohli plně vychutnat jen na chvíli. Hned jak bylo jasné, že žádný ze zárodků dělohu dobrovolně neopustí, začali Moniku lékaři přesvědčovat, že je třeba učinit redukci – alespoň jedno z embryí odstranit. „To pro mě byl šok, o ničem takovém se mnou nikdy nehovořili, a teď si mě podávali od jednoho k druhému a někteří mi dávali nevybíravě najevo, jak jsem blbá. Místo abych měla dvě zdravé děti, budu mít prý tři nemocné.“

Tak přišly i chvíle, kdy se Monika cítila ve svém radikálním postoji, že děti zůstanou tři, dost nalomená a říkala si, jestli její postoj není přece jen příliš emocionální. Také Petr chtěl, aby vše ještě racionálně zvážili, a tak hledali radu u svého přítele kněze i u dalších lékařů. „V podstatě nám neřekli žádnou jednoznačnou odpověď. Byli ale toho názoru, že bychom se měli rozhodnout podle svého svědomí, tak, jak to sami vnímáme, a dál už o správnosti rozhodnutí nepochybovat, ať se stane cokoliv.“

Co Monice nejvíc pomáhalo v tomto těžkém období, byla podle jejích slov modlitba. A také vědomí, že se za ně modlí i mnoho přátel. Po patnáctém týdnu těhotenství nátlak lékařů konečně pominul. Vystavili těhotenskou legitimaci a smířili se s tím, že žádná redukce nebude. Moniku převzal do péče Ústav pro matku a dítě v Praze-Podolí, kde také přibližně od pátého měsíce trávila své radostné očekávání. „Přestože jsem tři měsíce až do porodu proležela, žádné obavy o osud dětí jsem si už nepřipouštěla. Prostě jsem věřila, že všechno dobře dopadne.“

V porodnici se Monika seznámila i s jinými maminkami očekávajícími trojčata. A byla překvapena, když zjistila, že například v Chebu lékaři maminku trojčátek ve stejné situaci naopak podporovali, ať si děti nechá všechny tři, že je zdravá a že to zvládne.

Nejkrásnější okamžiky

Pro porod císařským řezem se lékaři rozhodli ve 34 týdnu těhotenství. Petr čekal před dveřmi sálu a ve chvíli, kdy lékaři vyběhli s dětmi, se dozvěděl jen to, že má dvě holčičky a kluka. „Okamžiky, kdy jsem pak poprvé viděl svoje děti, patří určitě k nejsilnějším v mém životě,“ sděluje Petr. „Vůbec nedokážu říci, na co jsem v tu chvíli myslel, nevím, jestli jsem vůbec dokázal myslet. Určitě ze mě spadlo obrovské napětí a strach.“

„Po porodu člověka hodně ovlivňují hormony, takže jsem se asi cítila tak, jako se cítí všechny matky, nejdřív v euforii, a pak přišla krize, kdy má člověk o leccos obavy,“ vzpomíná Monika. „První dny jsem mohla svoje miminka vidět jen přes sklo inkubátoru, a to nebylo příjemné. Přibližně pátý den ale začalo tzv. klokánkování, kdy mi je dali střídavě za košili na prsa pochovat. To byla velká změna, konečně krásné blízké chvíle.“

Kojení trojčátek je náročné, maminka se totiž musí naučit krmit alespoň dvě najednou. „Byly tak maličký, že se dali vzít do dlaně, palcem a prostředníčkem jsem je držela pod ramínky a na zvednutí jejich hlavičky k odříhnutí po pití mi stačil jemný pohyb ukazováčku,“ popisuje Monika jejich začátky. „Holky dodržovaly brzy trochu delší přestávky, ale Prokop chtěl dlouho jíst po třech hodinách, takže jsem několik prvních týdnů spala opravdu jen chvílemi.“

Dnes už jsou z drobečků pětiměsíční cvalíci a Monika si libuje, jaká je to pohoda, když vstávají až ve čtyři ráno. Pomalu se projevují jejich povahy. „Klára je vděčná, ráda se hodně směje a bude asi docela samostatná, protože vydrží dlouho sama pozorovat svoje zvířátka,“ směje se Monika. „Markéta se ráda chová a je trochu taková tajemná, dívá se dlouze do očí, nehne ani brvou a člověk neví, co si myslí. Prokop je samorost, žádné dlouhé rozmýšlení, umí se rázně přihlásit o to, co potřebuje, rychle se nají a zase spí.“