Expedice Šumava 4: Tak už jsme na horách

Na Chodsku zrovna probíhaly slavnosti, tak ještě děti vyrazily na pouť. Pořád ještě docela pohoda. Nepatrně si uvědomuji, že to je poslední záchvěv, pak už nás čeká jen námaha. Ale tak nějak se pořád těším. Po obědě se rozloučíme se všemi fajn lidmi a kamarád Karel nás ještě o kousek popoveze. Přece jenom z Klenčí na Šumavu to je poměrně daleko a od Nýrska navíc také hodně vysoko, takže naše putování by se dosti prodloužilo. Kluci proto zalezli dozadu ke kolům a báglům, protože v pěti bychom se na přední třísedadlo opravdu už nevešli. Cesta je autem rychlá a šumavské kopce se pěkně přibližují. Od přehrady v Nýrsku, které je mimochodem nejníže položeným bodem a nejhlubším šumavským údolím, už se klikatí silnice v serpentinkách stále nahoru. Na špičáckém sedlu, kde je velké parkoviště a výchozí bod mnoha turistických cest, zavelíme zastavit. Jsme v tuto chvíli na nejvyšším bodě dostupném vozidlem a hodláme toho využít. Karlík s taťkou vysadili z auta všechna čtyři kola, bágly, stan, Karel se pro jistotu ještě zeptal, jestli si to nerozmyslíme a fakt tam takhle chceme zůstat, no a pak nám zamával a odjel. Nám nezbylo, než obložit kola našimi standardními zavazadly a vyrazit na malou rozcvičovací trasu. Kam jinam, než na Černé jezero. Je totiž krásně přístupné a ze sedla se jede stále po rovině. Cesta nám tudíž rychle utíká a v tu ránu jsme u jezera. Je největší ze všech šumavských, mimo to také nejhlubší a nejtajemnější. Máme ho rádi, i když je pravda, že ta ostatní čtyři jezera na české straně Šumavy jsou mnohem romantičtější. Ale o nich později.

Jsme ve výšce 1008 m.n.m. Západně nad jezerem se tyčí dominanta karové jezerní stěny, která jej ještě o 335 metrů převyšuje. Je opravdu majestátní, bohužel se ale nedá fotit proti sluníčku. Voda v jezeře je temná a tajuplná, ačkoliv je nádherně průzračná…

Protože máme spoustu času, rozhodli jsme se prodloužit si výlet ještě několik kilometrů za jezero k vodopádu Bílá Strž. To už není taková pohoda, protože se nejprve stoupá, pak jede pořád dolů a dolů a dolů a po prohlédnutí padající zpěněné vody se logicky stejný úsek jede zpět nahoru. Na Míšu sedá první krize, což malinko destabilizuje celou jednotku. Tati má pocit, že je zhýčkaná a fňuká při prvním kopci. Já skřípám zuby, usilovně tlačím kolo vzhůru a snažím se mlčet. Jedině junior působí nedotčeně a lehce stoupá k výšinám. Nahoře na zlomu kopce toho máme právě tak akorát.

Tak nějak podobně vypadá kolo naší desetileté holčičky. Může se někdo divit, že toho stoupání měla pořádně plné zuby?

Po návratu na špičácké sedlo, kam už jsme od jezera dorazili poměrně plavně a rychle, jsme rozcvičení až až. Proto tati vymyslel geniální věc, že si "zkrátíme" cestu do kempu v Železné Rudě přes Hoffmanky, což je osada zhruba v polovině vrchu Pancíře, tyčícího se nad sedlem. Na jedné straně Špičák, na druhé Pancíř, oba přes 1200 metrů a my mezi nimi. Na mezistanici sedačkové lanovky, která vede na vrchol Pancíře a odkud se naskýtá krásný výhled na nejvyšší horu Šumavy Velký Javor, musíme tedy pochopitelně opět do kopce. Měla bych asi zmínit, že Javor leží v Německu, údajně prý posloužil jako dárek Marie Terezie jednomu ze svých milenců. No, ať už to bylo jakkoliv, hezky se na něm lyžuje, ale jet nahoru na kole bych nechtěla ani náhodou J. My už naštěstí z této vyhlídky sjíždíme stále jen dolů do železnorudského údolí, kde na nás čeká jednoduché ale pěkné tábořiště. Snad jedině komáři u potoka trochu vadí…

Zapsáno dne: 25.7.1999