Kapitola osmá - projdem Boubín

Není také divu, oproti příšerným výstupům v prvních dnech jedeme pořád víceméně podle Vltavy, tudíž dolů. Naším cílem je nejprve Horní Vltavice, kde drobet svačíme, a potom Zátoň. Odsud je už jenom kousínek na malé krásné tábořiště u Boubínského pralesa. Je sice ukrutně zaplněné auty a autobusy, ale klučík, který jej provozuje, nás ujišťuje, že s večerem všichni odjedou a bude klid. Zajíždíme tedy až zcela dozadu na travnatou loučku, kde je opravdu jenom pár stanů. Odkládáme tedy náklad, stavíme stan již docela brzy odpoledne, protože plánujeme výlet do pralesa a potom do Volar do bazénu. Přece jenom… koupání ve studené Vltavě nebylo z hlediska očisty to pravé ořechové. Když se nám podařilo vyfunět až nahoru k jezírku, tati náhle zjistil, že se mu už dál studovat prales nechce. Jednak děti celou dobu pokvikovaly, že tam stejně nic není, protože tam už byly se školou v přírodě, no a hlavně náš tati nemá rád, jak už možná bylo poznat, větší seskupení lidí na menším místě. A tady to vypadá jako na lázeňské kolonádě. Turisté vyvržení z mnoha autobusů v údolíčku berou prales útokem. Proto se trošku kocháme jezírkem a vydáváme se pomaličku zpět.

Boubínské jezírko je vlastně uměle vytvořená nádrž (v roce 1833), z níž se upouštěla voda na plavení dřeva na Idinu pilu a do Lenorské sklárny v údolí. Samotný Boubín má úctyhodnou výšku 1362 metrů. Boubínský prales je nejstarší a nejznámější chráněné území Šumavy.

Naše cesta vede kousek z kopce po mírně šotolinovém povrchu, a potom na rozcestí nikoliv dolů do tábořiště, ale naopak mírně vzhůru do lesa, kde se plánujeme napojit na lesní silnici vedoucí do Volar. Moji tři divoši šlápnou do pedálů a jsou pryč. Já se roztržitě rozhlížela a když jsem usoudila, že tedy pojedu taky, nějak jsem se zamotala sama do sebe, kolo se smeklo a já z toho kopce padala nosem rovnou na škváru. V posledním okamžiku se mi podařilo pustit řidítka a zabrzdit rukama. Výsledek poměrně neradostný - když nepočítám drobné oděrky na nohou a modřinu na holeni, tak mám totálně sedřené obě dlaně. Z krásně odchlípnuté rozšklebené kůže crčí krev smíchaná s drobnými kamínky a písečkem. Okolní turisté se mi vrhají na pomoc, ale to je přesně to, co v tuto chvíli nemám zapotřebí. Rychle sedám na kolo, řidítka chňapnu špičkami ukazováčku a palce, a pomaloučku odjíždím z místa hanby. Teprve za křižovatkou lesních cest začnu bulet. Ukrutně to pálí. Nezbývá než slézt z kola a tlačit ho hrudníkem, protože opravdu nejsem schopná se ho držet. Tati si všimnul, že se chovám nějak podivně, navíc bylo slyšet moje fňukání, tak se dokonce vrátil a začal mě ošetřovat. Náhle byla k použití kapesní lékárnička s jódem. Jestli vám někdy někdo polil sedřené cokoliv jódem, asi víte, co to je za slast. A aby toho nebylo málo, děti si uznale prohlížejí moje škody, drobátko politují a pak konstatují, že kdybych měla rukavice jako oni všichni, tak se mi vůbec nic nestalo. Což je bohužel drsná pravda. Tati se ale chová jako grand a celou cestu do kopce tlačí moje kolo a já se ploužím za ním. U lesního potůčku jsem si šla tlapky zchladit pod proudem ledové vody a potom jsem schopná na rovině jakžtakž šlapat, opírám se o kolo předloktím a docela to jde. Takže do Volar dorážíme jen s nepatrným zpožděním a bazén už na nás čeká. Kola zamykáme v hale a potom se tajně plížím do šatny, aby nikdo moje ruce neviděl. Dost pochybuju, že by mě tam takhle pustili. Ale nebojte, nejsem blázen, ani mě nenapadne vlézt do chlorované vody. Zatímco se taťka s dětmi honí v bazénu, preparuju si ve sprše kamínky zpod kůže a snažím se dvěma prsty umýt si vlasy. Dvě hodinky v bazénu mi i tak rychle utečou a po celkové očistě je nám všem docela fajn, ani mě už to tolik nebolí, protože jsem se olepila náplastmi s dinosaurky. Ve volarské restauraci si dáváme večeři a potom se vracíme přes les zpátky na naše tábořiště. Není to takový problém, sice asi 10 kilometrů, ale mírnou cestou lesem. Jsme velmi mile překvapeni, protože na tábořišti opravdu zbylo asi 5 stanů, pár jejich majitelů, šumí tam les a hučí voda v potůčku a je tam nádherně romanticky. Ještě si uděláme ohníček, u kterého se v takové teplé krásné letní noci moc fajn povídá….

Zapsáno: 29.7. 2001