Škola jako kulturní centrum obce

V programu Obecná škola je vyslovena myšlenka, že škola by měla být také kulturním centrem obce. Mnoha lidem se to může zdát anachronickým požadavkem.

Jistě, představa, že škola bude dnes hrát tu roli, kterou měla v 18. a zvláště pak v celém průběhu 19. století, někde snad i do druhé světové války, je dnes nenáležitá. V těch dobách byla škola v mnoha místech vedle kostela a hospody jedním za tří míst společenského styku. Nic jiného nebylo.

Škola dokonce už jako budova byla důležitým shromaždištěm. Ne všechno se dalo dělat pod širým nebem, ne všechno bylo možno přenést do soukromí, do velké světnice některého ze statků. Ne všechno se mohlo odehrát v kostele. Hospodský sál byl nejobecnějším přístřeším, kde se odbývaly schůze spolků, vystoupení ochotníků i společenské události jako např. plesy. Co však udělat s výstavou? Co udělat s vystoupením žáků?

Jako instituce měla škola samou svou náplní kulturní poslání, ale byla samozřejmě i místem dalších kulturních impulzů. Šlo o dobu, kdy učitel byl v malé obci bez kostela jediným vzdělaným člověkem a i v menším městě byl jedním z mála vzdělaných lidí vedle lékaře, kněze, několika úředníků, lékárníka... Učitelský sbor gymnázia reprezentoval dobře organizovaný tým vysoce vzdělaných lidi a učitelský sbor každé větší školy byl rovněž sehranou skupinou vzdělaných a pravidelně i organizačně schopných lidí. V obojím případě pak měli po ruce své žáky, tedy další lidský potenciál, jak říkáme dnes, a vykonávali též nemalý vliv na rodiče svých žáků. Tím získávali další pomocné síly.

V malých městech se máloco odbylo bez pomoci učitele, resp. školy. Ve větších městech se neodbylo nic bez pomoci a účasti gymnázia. Není náhodou, že všechny gymnaziální budovy stavěné na přelomu 19. a 20. století měly prostornou a krásnou aulu. Není také náhodou, že závěrečnou fázi národního obrození, kde šlo o plné vybudování a rozvinutí českého kulturního života, vedla právě gymnázia a další školy.

Zcela nepominutelným vkladem škol do kulturního života obcí byly jejich knihovny, které se štědře otevíraly pro širokou veřejnost.

Toto vše je jednak skutečnost, jednak minulost. Patří k tomu i to, že šlo o dobu, kdy prestiž učitelů a škol byla veliká. Nebyla veliká proto, že by bývali byli nějak moc dobře placeni. Byla veliká proto, že konali tuto vedlejší kulturní práci, a byli proto váženi a milováni.

Škola v dnešní situaci

Otázkou je, zda to vše je už jen minulost. Zda netrvají potřeby, které byly dříve, zda pozitivní přístup k nim by nepozvedl učitelskou prestiž podstatně víc než nářky nad tím, že tato prestiž upadá dík malým platům. Při hledání odpovědi musíme dobře odlišit situaci malých lokalit, středních měst a velkoměst. Škola na vesnici si dodnes udržuje statut místa vzdělanosti a kultury. Často dokonce jediného. Konkurence kostela značně poklesla; hostinec už zdaleka není místem, kam by chodili téměř všichni muži, nýbrž místem, kam se chodí jen pít. I když se tu zvýšil počet lidí s vysokoškolským vzděláním, jde většinou, ne-li výhradně, o lidi vzdělané technicky a zemědělsky. Učitel tu proto stojí bezkonkurenčně jako vzdělaný v humanitních oborech.

Ve středních městech si škola neuhájila takovou pozici, protože tu vznikla jiná centra – kina, divadla, někde galerie a rovněž i nové shromažďovací prostory v kulturních domech, někde také v zestátněných zámcích apod. Velkoměsta měla už dříve takovou šíři nabídky velmi dobrých kulturních programů, že tu školy v tomto dění ztrácely jakýkoli význam. Nicméně i zde zůstalo jedno nezastupitelné užití školních budov, totiž volby. Volby sice nepočítáme k akcím kulturním, ale i ony musí mít určitou kulturnost v provedení a té jim u nás pomáhají dosáhnout školy.

Jdeme na kulturu

Anachroničnost požadavku, aby škola byla kulturním centrem, vystupuje tehdy, když podlehneme velmi špatné představě o tom, co je to kultura. Za kulturu se dnes zúženě považují pouze vrcholné umělecké události: divadelní představení, koncerty, folklorní představení, někdy veřejné přednášky a dále návštěvy ä ä obrazáren, popř. kulturně-vzdělávací, tzv. poznávací zájezdy. Toto zúžení vyvolává vážný pokles kulturnosti země a vyjadřuje nekulturnost života společnosti. Ustálené rčení „jdeme na kulturu“ odráží tento neblahý stav. Ze svého nekulturního všedního života chodíme na kulturu jakoby do jiného světa.

Kulturu nějaké země, města, národního společenství přece není možné měřit počtem nositelů Nobelovy ceny, výkony předních těles, jako jsou u nás Česká filharmonie, činohra a opera Národního divadla a několika dalších. Kulturnost země se měří daleko spíše kultivovaností publika, jeho vnímavostí a kritičností, návštěvností vrcholných kulturních událostí. A ještě lépe je kulturnost země vyjádřena slušností a kultivovaností lidí v jejich každodenním životě a styku. Vysoce kulturní zemí je země, kde v dopravních prostředcích sedí starší dříve než mladí, kde je čisto, kde nacházíme jen zřídka vědomě poškozovaný veřejný majetek atd. Vedle kultury ve smyslu umění a vědy stojí stejně důležitá kultura řeči, společenského styku, odívání, bydlení, stravování, kultura pobytu v přírodě atd. V životě lidské společnosti není nic, co by nebylo možno kultivovat, co by nevyžadovalo svou kulturu.

Dětská kresba versus mast proti blechám

Když si toto uvědomíme, můžeme se podívat, co všechno může v kultivaci celé země, celé společnosti vykonat škola. Proberme nejprve to, co může škola dělat vlastními silami. Známé a v mnoha místech oblíbené jsou různé školní besídky. Nejčastější jsou besídky vánoční, bývají běžnou tradicí. Někdy mi připadá, že je škoda, že jsou nakupeny do několika předvánočních dnů, které jsou už tak přeplněny přípravami, ale také uzávěrkovými pracemi v zaměstnání rodičů. Snad by bylo někdy dobré zkusit udělat nějakou besídku až po Novém roce. Tříkrálová besídka by mohla být hezkým uzavřením Vánoc. Jsou však i mnohé jiné příležitosti, při nichž by besídka ve škole potěšila rodiče a širší okolí: Velikonoce, příchod jara, Den matek, státní svátek atd.

Dobře známé jsou výstavy dětských prací, které nemusí probíhat jen v budově školy. Práce školy může být prezentována v řadě veřejných budov, a tak upozornit i ty spoluobčany, kteří v danou dobu se školou nemají přímý kontakt. Proč mají pacienti v čekárně civět na reklamy prášků na zhubnutí, na růst vlasů nebo proti blechám koček a kanárů? Oč lepší by bylo, kdyby se potěšili svěžím dětským pohledem na otázku zdravého životního stylu. Stejně tak na chodbě obecního úřadu, ve skříňce na poště a jinde.

Akademie Horní Klacíkov

Větší škola může při dobré spolupráci a ochotě sboru nabídnout celou řadu přednášek, které by vedly k většímu pochopení problémů výchovy v nových společenských podmínkách. Jednotlivé přednášky i cykly přednášek budou samozřejmě snadněji pořádat školy s větším sborem.

Pořádání přednášek je dobrým příkladem na to, jak se práce školy může propojovat se snahami širší společnosti a organizačním přispěním založit cennou aktivitu. K přednáškám je možno zvát odborníky z řad rodičů, ale i další zajímavé osobnosti.

Není to zpočátku jednoduché, protože zájem nemusí být v naší uchvátané době velký, ale existují příklady, kdy se to povedlo. V Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze probíhají už řadu let přednášky známé jako Malostranská akademie. Mezi přednášejícími najdeme plejádu univerzitních profesorů, vědců, umělců, politiků a mezi posluchači vedle učitelů a žáků školy univerzitní studenty, mnoho aktivních a emeritních pedagogů různých škol, a co považuji za nejcennější, rodičů a dokonce běžných obyvatel Malé Strany a Smíchova, které bych trochu starodávně označil za malostranské sousedy. To, že se tato akademie plně prosadila, ukazuje na dvě skutečnosti. Jedna může být pro menší města odrazující – Praha skýtá velké možnosti v získání přednášejících. Druhá je povzbuzující. Praha, která skýtá tolik možností kulturních a zábavných, soustavně budovanou akademii neudusila. Navíc ještě poznamenejme, že tu jsou přednášky každý týden.

Lipová alej ke škole

Cennou variantou přednášek jsou řízené připravené besedy s úvodním krátkým slovem a několika pozvanými připravenými odborníky. Uvážíme-li silnou politizaci veškerého veřejného života a rozhodování, mohou expertně vedené besedy v menších místech pomoci radnici k lepšímu pochopení problémů a snad i k lepším rozhodnutím.

Škola může pořádat také různé zábavy, dětský maškarní ples či různé zveřejněné sportovní soutěže. Odtud je pak už jen krůček k tomu, aby do zábavy či sportu byli vtaženi dospělí. Mnohé mohou hrát rodiče s dětmi. Cvičení rodičů s dětmi známe už z předválečného Sokola a přes stíny, které měly spartakiády, je dobře známo, že pro malé lokality znamenaly zajímavou a vyhledávanou společenskou činnost.

Rovněž besídky, zvláště hudební, mohou přerůst rámec školy. Proč by nebylo možné, aby profesionální hudebník, třeba nějaký rodák, který se prosadil a proslavil, nepřišel zahrát? A proč by nemohl z laskavosti k nadaným dětem zahrát či zazpívat něco s nimi a pak pokračovat ve svém koncertu?

Jinou možností, kterou škola může nabídnout, je pozvání na výlet, popř. poznávací zájezd. Opět může členy svého sboru nebo známostmi přispět k tomu, že se všem účastníkům dostane dobrého výkladu. Ještě jiným kulturním přispěním školy může být převzetí péče o nějakou drobnější památku, o turistickou cestu kolem obce, o zahrádku kolem staletého stromu. Hezkým vkladem do kultury obce může být i vysazení nějakých stromů. Můžete opět namítnout, že jde o sentimentální hledění do minulosti, ale kdyby u každé školy stála lípa a kaštan, kdyby tyto stromy stály podél cesty ke škole, bylo by to přeci hezké. A právě tyto stromy nějak se školou a dětstvím souvisejí. Který školák se nesehne pro kaštan? Který člověk na to jednou nezavzpomíná? Kdo v této zemi neví, že lípa je náš mateřský národní strom?

Děti nás spojí

S nápady se dá pokračovat vždy do nekonečna. Některé venkovské školy se spojí a budou pečovat o „cestičku k sousedům“. Kdyby se takto propojily, vznikla by celá síť procházkových cest. V jejich polovině by mohla být místa setkávání, třeba na táborák. Nebudu už však pokračovat. Stejně slyším pohněvaný hlas špatných učitelů, jak říkají: A kdy to máme všechno dělat? Sotva stačíme učit a ještě tolik povinností navíc! Jednak je to série nápadů, z nichž si lze vybrat. Jednak snažit se povznést svou obec a žít s ní není nejvlastnější povinností školy, ale je to jejím posláním, výsadou a příležitostí. Škola se může veřejnosti uzavřít, konat výuku a v opouzdřených, čím dál víc neskutečně laboratorních nebo kasárenských podmínkách drilovat děti. O výchovu pak totiž nejde. Je bohužel dost učitelů, kteří školu chápou takto, ale tito kolegové přestávají být učiteli a stávají se státními zřízenci k dětem. Ti, kdo se takto ptají, věru učiní lépe, když nebudou podnikat nic, protože akce pro akce, účast kvůli čárce jsou znaky pokrytectví a to kulturu nepozdvihne.

Závěrem ještě pár slov o tom, co zájem školy o povznesení kultury obce přináší. Předně to, že se lidé, kteří dnes povýtce žijí vedle sebe a ne spolu, začnou seznamovat a stýkat. Stručně řečeno, děti nás spojují. Za druhé, akce dětí a s dětmi nás všechny mohou přivádět zpět ke skutečnému životu od bezduchého pospávání před televizí. I průměrná přednáška živého člověka, který může přímo odpovědět na náš dotaz, je mnohonásobně cennější než neosobní setkávání s barevnými stíny velikánů obrazovek. Za třetí, společné prožitky, tytéž zkušenosti a hlavně společná práce lidi spojují a zakládají to, co je pro společnost nejzákladnějším pokladem, totiž obecný zájem a z něho vyrůstající veřejný život. V setkání a při společné práci mohou lidé vzájemně pochopit, co kdo potřebuje a kdo a jak mu to může dát. Kdykoli si některá škola stěžuje na nedostatek zájmu, měla by se ptát, zda se sama dost zajímá o život obce.

Škola by se měla také zajímat o svou vlastní historii, protože tradice a kultura vyžadují znalost vlastní minulosti, která není mrtvá. Prvým krokem ke skutečnému oživení tradice školy je styk s absolventy. Škola není jen budova, je to především společenství lidí. A toto společenství netvoří jen ti, kdo v ní právě teď učí a kdo ji právě teď navštěvují. Škola je i poutem mezi generacemi. Případy, kdy týž učitel učil rodiče i jejich děti, nejsou řídké a návštěva téže školní budovy je v menších místech běžná. Setkání abiturientů, která velmi často přecházejí ve sjezdy rodáků, jsou všude a vždy milými událostmi. I tam, kde škola nemá zájem při takových příležitostech cokoli udělat, bývá opětovně pořadateli žádána o možnost návštěvy prostor, v nichž účastníci trávili část svého života. Školní léta jsou opět něčím, co lidi sbližuje a zpevňuje obec.