Děti se dohadují

Pět účinných výchovných postojů

Každý z nabídnutých postojů se bude hodit v určité chvíli. Je třeba vybrat ten nejvhodnější pro danou situaci. Záleží na vás, vy sami byste pro to měli mít cit!

Ignorujte hádky nebo nevhodné chování

Jak?

Dělejte, jako by se nic nedělo. Nemluvte, nedívejte se na děti, zachovejte vnitřní klid. Můžete myslet na něco příjemného a uklidňujícího, co rozptýlí vaši pozornost. Pokud by to nestačilo, měli byste opustit místnost a vrátit se, až hádka skončí. Mimo jiné si můžete říci, že samostatným vyřešením sporu vaše děti získávají dobrou zkušenost.

Ignorovat hádku však také znamená, že dětem začnete věnovat znovu pozornost, až bude pro vás jejich chování přijatelné. Například za nimi půjdete do dětského pokoje a povzbudíte je, až si budou v klidu hrát a podaří se jim konflikt překonat.

Kdy?

„Ignorování je vhodný způsob v situacích, když se děti hádají, aby upoutaly pozornost, a přitom nedochází k žádné (fyzické ani citové) újmě na zdraví jiného dítěte“.

Příklad:

„Ten míč je můj.“ „Ne, já ho našel první,“ a hádka začíná.

Upravte prostředí sporu

Jak?

Tak, že nově uspořádáte prostředí, které je zdrojem konfliktu. Přidáte, odeberete nebo přemístíte předměty atd.

Kdy?

Pokud si všimnete, že se jedná o spor o předměty nebo jejich okolí a že v tomto případě dochází ke konfliktům často.

Příklad

Umístěte na nejvyšší poličku oblíbené hry nejstaršího syna, aby na ně nejmladší nedosáhl a nemohl je poničit.

Buďte rozhodní a rázně zakročte

Jak?

To znamená, že musíte říci, co je třeba dělat, a upřesnit, jaké chování by bylo přijatelnější. Pokud mají být příkazy konstruktivní,

• musí být zaměřeny na chování dítěte a nesmějí postihovat jeho charakterové rysy: „Na schodech zpomal,“ místo „Jsi ztřeštěný!“;
• musí být přesné a vyjadřovat, co děti mají dělat, a nepopisovat, co právě dělají – místo: „Přestaňte se prát,“ raději řekněte: „Tuto hru už hrajete dlouho, hrajte si teď na něco jiného“;
• musí dětem radit tak, aby mohly uspět, a nepoukazovat na jejich nezdary: „Ty budeš vynášet odpadkový koš sudé dny a ty liché“ místo „Zase nikdo nechcete vynést koš!“

Kdy?

Tento postoj se hodí v případě hrozícího nebezpečí, při nízkém věku dítěte nebo při nedostatku času a energie, kdy rodič nemá možnost navrhnout více možných řešení nebo se stát prostředníkem.

Navrhněte více řešení

Jak?

To stačí!

Chcete to raději udělat tak, nebo tak?

Malému dítěti navrhněte dvě alternativy.

Starší dítě bude mít pocit, že si může skutečně vybrat, dostane- li na výběr nejméně tři alternativy.

Čím je dítě starší, tím by měla být škála výběru širší.

Rodič řekne „dost“ hádce nebo nevhodnému chování. Udrží situaci v rukou tím, že navrhne dítěti, ať si vybere. Vyslovené alternativy musí být přijatelné pro vás i pro dítě.

Kdy?

Nabídnout volbu je vhodné, když dítěti nehrozí nebezpečí a rodič má trochu času.

Příklady

• „Přestaňte! Ráda bych při vaření poslouchala pořad v rádiu. Buď budete oba ticho, nebo se půjdete hádat do svého pokoje nebo ven.“
• „To stačí! Sedněte si ke stolu a poslouchejte! Vyberte si: buď si balíček sušenek rozdělíte úplně přesně, tak, že je všechny rozpočítáte, nebo si budete postupně brát z balíčku, nebo je nasypete do misky a sami si nabídnete podle chuti. Máte jiný nápad?“
• „Buď dáš medvídka Karlovi sám, nebo mu ho dám já.“

Podporujte vyřešení problémů

Jak?

Vyřešení problému se může dosáhnout díky domluvě nebo mediaci (viz dvě následující kapitoly).

Kdy?

Děti se musí naučit domlouvat. Musí umět naslouchat, hledat různé možnosti, zhodnotit je a rozhodnout se.

Zprostředkování dohody (mediace) realizované rodičem ve sporu mezi dětmi vyžaduje více času.

V obou případech může být problém vyřešen dlouhodobě a přijatelně pro všechny zúčastněné.

Příklad

Dan má narozeniny a je s tatínkem na chatě. Pozval tři sedmileté kamarády. Společně jdou na dětské hřiště, kde se všichni najednou vrhnou ke koníkovi na pružině. Následuje křik a nadávky. Jakmile se jednomu podaří vyšplhat na koně, ostatní ho strhnou... Otec k nim přijde, klekne si na bobek a umírněně jim říká: „Ale, ale, mladíci, co tím chcete dokázat? Podívejte se, tímhle způsobem si spolu nemůžete hrát. Sedněte si na zem a snažte se vymyslet, jak byste si mohli společně hrát bez dohadování. Až na něco přijdete, vyzkoušejte to. Když to přesto nepůjde, přijďte za mnou a budeme hledat dál. Platí?“ Kluci jsou netrpěliví z dlouhého sezení a vymýšlejí: „Půjdeme na koníka jeden po druhém,“ říká jeden. „Ne, lepší bude všichni najednou,“ na to druhý. „Ale to nepůjde.“ „Tak se musíme rozdělit do dvojic.“ „Jo, to je skvělý, jdeme na to?“ „Já jdu s tebou.“ „Ne, já jsem taky chtěl být s tebou!“ A hádka propuká v ještě větší míře. Všichni jsou na nohou. Otec sedí opodál na lavičce a pozorně všechno sleduje. Dan se podívá na otce a vzpomene si na radu: „Heleďte, takhle to nejde, jdeme za tátou.“ Otec: „Dobře, trochu jste pokročili. Jaký teď máte problém?“ „Všichni chtějí být se mnou ve dvojici!“ „Chcete být všichni s Danem? Jak to zařídit?“ „Všichni se vystřídáme, nejdřív já s Danem, pak ty, pak ty, pak zase já.“ A je to! Všichni odcházejí, každý hraje jinou roli. Otec má pocit uspokojení, protože kluky jenom mírně vedl, aby jim naznačil společné řešení konfliktu.

Ukázka je z knihy Překonávání konfliktů v rodině, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.