Šťastná máma na mateřské dovolené

Můj příběh začíná jako spousta dalších radostnou zprávou o početí děťátka. V našem příběhu to bylo zcela neplánované, dá se říci, že to bylo největším překvapením dosavadního života. Navíc můj věk v té době a téměř hotová VŠ neznamenaly žádnou překážku v početí a povití děťátka. Tak nějak začíná i příběh předchozí přispěvatelky, která se nazývá "Krkavčí matkou" proto, že po čase odešla do zaměstnání.

Můj příběh se vyvíjel trochu jinak. Můj dnešní manžel mě požádal o ruku a já pár týdnů na to zjistila onu radostnou událost. Stále jsem však ještě studovala a státnice s obhajobou jsem plánovala na onen rok porodu… Samozřejmě, že vše bylo trochu jinak, malý se narodil předčasně, já si studium o rok protáhla.

Po té co byl malému necelý rok, jsem pocítila velmi silnou touhu jít do práce, jít "mezi lidi". Prožívala jsem "krizi ženy v domácnosti", či snad "krizi identity" máma-studentka versus žena, která by chtěla také něco jiného, než každodenní "stereotyp" péče, vyvařování, úklidu, návštěv drobotin a to navzdory tomu, že jsem soukromě lektorovala a měla spousty dalších aktivit………… Tato krize vyvrcholila tím, že jsem se přihlásila do konkurzu. Ten jsem vyhrála a nastoupila do zaměstnání. Vzhledem k tomu, že již maminku několik let nemám a tchyně jako babička nefunguje, jsme celou situaci vyřešili s manželem tím, že si role na čas vyměníme.

Předně mě po tento čas doslova urážely výroky všech, kteří se vyjadřovali o matkách, které odchází do zaměstnání v čase mateřské hanlivě a je nutné dodat, že jsem se až na výjimku nesetkala s kladným ohlasem, či podporou. Například tchyně mě za to nahlas odsoudila. Podpora okolí byla opravdu mizivá a česká společnost umí dávat těmto ženám opravdu velmi silně špatný pocit z toho, že tohle přeci dobrá máma nedělá. Přesto jsem chtěla dále chodit do zaměstnání. Život se ovšem začal ubírat jiným směrem.

Do zaměstnání jsem chodila tři dny. Mezitím se mi doma domácnost hroutila a mým dalším programem po příchodu ze zaměstnání bylo uklízení, praní a vaření. Nebylo to tím, že by to manžel neskloubil, ale prostě proto, že muži vnímají tyhle věci trochu jinak, jak jsem přesvědčená. Dále jsem byla nucena vydělávat opravdu tolik, aby mohl být manžel s malým doma, což mě ve své podstatě frustrovalo a také jsem byť za tak krátkou dobu zjistila, že mi malý začíná neskutečně chybět v době, kdy jsem v práci. Přesto jsem to nechtěla vzdát. Přišla krize číslo dvě, veliký zmatek v hlavě a spousta otázek co s tím? Třetí den jsem dala výpověď a vše se vrátilo do původních kolejí.

Očekávala jsem, že se ze mě stane ona utahaná a částečně nespokojená žena, která byla donucena být na mateřské, ale stalo se něco jiného. Dva týdny po odchodu ze zaměstnání jsem zjistila, že jsem opět těhotná. V podstatě nezbývalo než být "šťastná" na mateřské dál. Ale stalo se něco, co jsem neočekávala.

Po této krizi jsem začala být na mateřské opravdu šťastná. Náhle jsem si uvědomila, že vše zvládám a začala jsem si připadat jako dobrá máma. Veškeré aktivity jsem samozřejmě přizpůsobila dalšímu rostoucímu bříšku i rostoucímu malému a netvrdím, že na mateřské není občas nuda, ale já ji díky bohu od té doby neznám. Dokonce si nepřipadám ani vyčerpaná a to navzdory tomu, že je malému 17 měsíců, mám před porodem, manžel již několikátý měsíc pracuje v jiné části republiky, vídáme se 2 x za měsíc, maminku ani jinou pomoc nemám a tchyně jako babička nefunguje. Stále mám před státnicemi, které jsem si vzhledem k dalšímu porodu posunula na jaro a začala jsem drobně podnikat. A hlavně ničeho nelituji, naopak, nyní jsem přesvědčená o tom, že bych litovala spíše toho, že jsem si tu mateřskou s dětmi pořádně neprožila a to samozřejmě se vším, co tato doba obnáší.

Co jsem tím vším chtěla říci? Milé maminky a ostatní, přesto, že jsem ta máma, která je doma nyní šťastná, nebylo to z ničeho nic a byla doba kdy jsem toužila po tom být ona "krkavčí matka", která jde do zaměstnání. A proto prosím všechny o toleranci ke všem maminkám, které mají onu možnost jít do zaměstnání v době, kdy jsou jejich dítka ještě malá. Neodsuzujte a nezáviďte! Každý to má v životě právě tak, jak to mít může. Přála bych celé společnosti více tolerance a to nejen vůči maminkách v zaměstnání.

Dále bych ráda povzbudila ty maminky, které nemají onu možnost jít do zaměstnání, stejně jako ty, které jsou na vše sami bez pomoci rodiny, babiček, či partnera. Jde to a nejenom, že to jde, ale je možné být i šťastná. Uvědomila jsem si v této době právě to, co jsem již nějak zapomněla. A totiž skutečnost, že štěstí a spokojenost si nosíme sami v sobě. Je úplně jedno zda jsme na mateřské, či v zaměstnání. Nespokojené můžeme být i v zaměstnání i na mateřské. Důležité je umět být šťastná, neboť to je to, co neovlivní ani spousta aktivit, ani pomoc babiček.

Přesto nejsem natolik naivní, abych si myslela, že vše trvá věčně a vzhledem k tomu, že jsem na mateřské dva roky nechci zapomenout na to, že krize k životu patří, dávají nám šanci něco změnit, posunout a proto se snažím být připravená na to, že být ženou v domácnosti několik dalších let sebou jistě nějakou další krizi přinese, nechci na to zapomenout.

Nepatří snad tohle vše ale k životu? Krize a nespokojenost nás stejně tak potkávají v zaměstnání, v domácnosti, v soukromém životě, či kdekoli jinde. Možnost změnit to máme v sobě a nemusí to nutně znamenat zásadní změnu, ale jen pohled na věci z jiné strany a úsilí o to naučit se být opravdu šťastná sama v sobě, sama se sebou a to navzdory okolnostem, které mnohdy tento stav obcházejí velkým obloukem. Jak na to, víme nejlépe každý z nás sám, odpověď si nosíme v sobě, důležité je začít naslouchat svému vlastnímu hlasu, být sami sebou. Každý jsme originál a tudíž má i každý z nás svůj vlastní recept. Co je však opravdu nebezpečné, je hovořit o svém vlastním přístupu jako o tom jediném, správném. Tolerance a radost z toho, že je druhý šťastný se u nás stále ještě moc nenosí a já myslím, že je to opravdu veliká škoda. V jedné zemi, kde jsem po jistý čas žila a studovala, se traduje jakési motto, které se tam praktikuje a díky kterému se tam lidem žije lépe. Říká se tam: "Když budeš šťastný ty, pak budu šťastný i já".