Kočárky v ulicích

Nošení na břiše zdůvodňují tím, že pro dítě je podstatné mít s matkou co nejužší kontakt. Mnoho pražských i jiných matek buď názor o důležitosti blízkého kontaktu nesdílí, nebo jsou trochu konzervativní. Používání kočárku může být pro některou maminku nutností, pro jinou nákladný kočárek i otázkou společenské prestiže, jinou zase žádné vhodnější řešení nenapadlo. Doba kočárkům však zřejmě příliš nepřeje.

Říkáme doba, máme však na mysli spíše lidi, především motorizované spoluobčany a ty, kteří mají na starosti pořádek a organizaci provozu v ulicích a na chodnících našich měst. Kvalita chodníků se sice v posledních letech tu a tam zlepšila, mnohé přechody jsou upravené pro vozíčkáře i pro kočárky, co je to však platné, když na upraveném přechodu často stojí auta. V některých ulicích je povoleno šikmé parkování a mezi zaparkovanými auty a domy zbývá skulina, kterou se snadno protáhne myš, hůř už pes, někdy štíhlý člověk, málokdy však již invalidní vozík. Osoba s kočárkem musí hledat skulinu mezi hustě zaparkovanými vozidly, někdy se kvůli tomu musí vydat i opačným směrem, je nucena zoufale bloudit a hledat únik z těsného sevření, zkrátka dělat něco zcela jiného, než původně měla v úmyslu - dostat se mimo provoz a dopravit své miminko někam na čistší vzduch. Stejná situace nastane, nemá-li maminka doma hlídání a musí chodit po nákupech, úřadech či doktorech.

Kdo za to může? Zdá se, že odpověď je docela jasná. Na jedné straně jsou to orgány zodpovědné za provoz ve městě, případně v jeho jednotlivých obvodech a čtvrtích, tedy zřejmě Městská policie a Obvodní úřady. Ve snaze vyjít vstříc řidičům, kteří nemají kam postavit svá auta, povolily parkování na chodnících, aniž by současně stanovily a kontrolovaly jasná a přesná pravidla, která by brala ohled také na chodce, vozíčkáře a na matky s kočárky. Na druhé straně jsou to ti z nás, kteří při parkování jednak nedodržují ani ta pravidla dopravy, která jsou všeobecně známá, jednak jsou bezohlední a nenamáhají se zamýšlet nad tím, zda komunikace budou využitelné také pro ty, kteří v autech nejezdí, a buď z vlastního rozhodnutí nebo z ekonomické či jiné nutnosti chodí pěšky, tlačí před sebou kočárky nebo jedou na vozíku.

Řešení je, zdá se, velmi jednoduché. Na jedné straně by stačilo, aby orgány zodpovědné za provoz a pořádek v obci (v našem případě se jedná o Prahu 10 - Vršovice) stanovily přesnější a méně benevolentní pravidla parkování a současně dbaly na jejich dodržování. Na druhé straně je však třeba si uvědomit, že žádná pravidla nemohou zcela zabránit svévolnosti a bezohlednosti v případě, kdy se mnohým z nás nedostává obyčejné lidské a občanské slušnosti a pocitu sounáležitosti s druhými. Optimisticky tvrdíme, že řešení je jednoduché, pesimisticky si musíme přiznat, že je zároveň těžko dosažitelné. Umíme si představit, že po dlouhých a úmorných jednáních by bylo možno pohnout výše uvedené úřady k zavedení potřebných změn. Neumíme si však představit, jak nastartovat změnu smýšlení u těch sobeckých, bezohledných a netečných vůči potížím druhých. Apelem na místě riskujeme fyzickou inzultaci, dobrým příkladem to ale jistě bude proces velmi pomalý.