Jak jsem já, dospělák, strávila den ve školce

Já jsem k tomu přistupovala jako k povinnosti, protože to pro mě znamenalo upéct do školky dort a celé dopoledne se aktivně zapojovat do oslavy, mimo jiné poutavým vyprávěním dceřina dosavadního životopisu, a současně krotit mladší batole v jeho individualistických objevných akcích po třídě i mimo ni. Protože dcerka o reakcích své učitelky mluví velmi obdivně, řekla jsem si aspoň, že to pojmu zároveň jako svou malou hospitaci.

Ve třídě bylo 16 dětí a samozřejmě, že neseděly „s rukama za zády.“ Paní učitelka vždy, když bylo třeba napomenutí, nekřičela, nezvyšovala hlas, přidřepla k provinilci a vyřešila si to s ním, třeba i se zamračeným výrazem. V okamžiku, kdy věc byla odbavena, přepla se zpět na svůj nakažlivý elán a začala zas jednat stylem „vše smazáno, začináme nanovo“. Když se již děti začaly takzvaně „rozjíždět“, pohotově včlenila písničku, která svým charakterem nutí zapojit celou skupinu, kdy děti například vymýšlejí slova do sloky, která se pak všemi opakuje, a třída byla zase přirozeným způsobem stmelená. Pořád jsem přemýšlela, jestli se paní učitelka musí tak přemáhat nebo si to užívá s nimi. Myslím, že to druhé.

Také při obědě nikoho verbálně nepostrkovala do vyprázdnění talíře, na mluvky u oběda měla po ruce „napomínací“ písničku, provinilec se zasmál a ono to fungovalo. Ptala jsem se pak doma dcerky, která doma při jídle nezavře pusu, jak je to ve školce a řekla mi „já chci mít u oběda klid a ne aby mi to začla zpívat, tak mlčím“. Paní učitelka se samozřejme v klidu nenajedla, protože když nezpívala, tak pomáhala mladším dětem s jídlem a slovem hojila nějakou již ošetřenou ránu na koleni jako pozůstatek dopoledního Cukru, kávy, limonády,....kde nakonec bylo opravdu to bum. Dítě přitom nebylo trdlo, ale „statečný kluk, který hodně vydrží“.

Po 4 hodinách jsem odcházela ze školky psychicky vycucnutá jak citron a myslela jsem na to, jak „to“ paní učitelku čeká zase zítra nanovo a pak ještě pár týdnů do prázdnin a po tom letním duševním očistci zase celý dlouhý rok a tak pořád dokola s tím živým rozjíveným – promiňte mi to slovo – materiálem.

Paní učitelky školkové i školní, které se v tomto dopise poznáváte, jste obdivuhodné a moc nám, rodičům pomáháte. Díky.

Záměrně – protože chci psát o konkrétních lidech a ne o systému - píšu až na konec článku, že se v našem případě jedná o školku waldorfskou. Po dlouhém přemýšlení jsme ji dceři vybrali, i když jsme ateisté, kteří se snaží aspoň trochu usměrňovat konzumní styl života, i když manžel je programátor. Anebo asi právě proto jsme chtěli, aby děti znali oba pohledy na svět a převzali si, co je jim bližší. Těmi posledními větami jsem chtěla zdůraznit, že nejsem něčí ovečka! – pro případné vrtáky podobných diskuzí.