Proč Honzíček špatně spinká...

Každý večer jsou rodiče držící se obecných pokynů, jak vychovávat své děti, vystaveni hrůzostrašnému rituálu. Položí své několika měsíční miminko do postýlky, zavřou dveře a vytrvale ignorují jeho pláč. V příručce přece stojí, že ho mají nechat plakat 20 - 30 minut a pak teprve ho mohou jít utišit. Ale ani pak ho nesmějí brát ven z postýlky, mohou ho jen pohladit a pak rychle zase odejít - po té pláč obvykle propukne znovu. Pak se spánek většinou dostaví, ale scénka se opakuje, pokud se dítě náhodou v noci vzbudí.

Stejné situaci budou rodiče čelit i následující noc, jen s tím rozdílem, že tentokrát musí vyčkat o pět minut déle, než mohou jít své dítě pohladit. A tak to jde dál týden, dva týdny, možná měsíc. Pokud jde všechno dobře, nakonec přijde den, kdy je dítě schopné usnout bez pláče a spát celou noc bez krmení. Pro rodiče důvod k oslavě.

Tento postup se nazývá Ferberizace - po Richardu Ferberovi, největším americkém odborníkovi na výchovu dětí a dětský spánek. Mnohým rodičům připadá jeho metoda jako mučení dětí, ale řídí se jí, protože se jim zdůrazňovalo, že je nutná a neškodná. Ferber považuje tento rituál za přirozený způsob, jak dosáhnout samostatnosti dětí během noci. To, co by se mohlo nezúčastněnému pozorovateli jevit jako zoufalý pláč opuštěného dítěte, popisuje Ferber jako “učení se novému sociálnímu jevu”.

Teď se vám musím k něčemu přiznat - já a moje žena jsme při ferberizaci selhali. Když naše první dcera vydržela bez ustání usedavě plakat 45 minut, vzdali jsme to a nechali ji spát v naší posteli. Když se o tři roky později narodila naše druhá dcera, už jsme se ani nesnažili pořídit jí postýlku.

Kde jsme sebrali odvahu popřít zásady péče o děti? Pro mláďata druhu homo sapiens bylo přece odjakživa přirozené trávit noc po boku své matky prvních několik let. Obvykle matky děti před usnutím kojily a pak je kojily i v noci, pokud se dítě probudilo. Vypadá to namáhavé, ale není. Pokud dítě pláče, matka ho obvykle nakojí téměř podvědomě, ani se při tom zcela neprobere ze spánku. (A otec, jak mohu potvrdit z osobní zkušenosti, se obvykle nevzbudí vůbec.) To, že je ferberizace nepřirozená, ještě neznamená, že je špatná. Pokud se rodičům bude zdát, že výsledek stojí za to trápení, je to jejich věc. Problém je ale v tom, že Ferber označuje svůj systém za rodičovskou povinnost, nikoliv za možnost. Tvrdí, že děti potřebují spát sami. I přesto, že se vám i vašim dětem zdá, že vám vyhovuje spát společně v jedné posteli a i když dítě spí takto dobře, z dlouhodobého pohledu to určitě nebude dobré ani pro dítě ani pro vás, tvrdí pan Ferber.

Co tedy přesně je špatného na tom, spát s dětmi společně? Ferber říká: “Tím, že dítě spí samo, cítí se být nezávislou osobností”. Připadá mi to jako nesmysl. Není mi jasné, jak si dítě může vybudovat pocit samostatnosti tím, že je zavřené v malé postýlce s mřížemi na straně a je tak zcela bezmocné k jakémukoli ovlivňování svého okolí. (Navíc se mi nezdá, že by dnešní americká batolata, která stráví přes 40 hodin týdně v cizí péči, potřebovala ještě další výcvik k nezávislosti.) Jsem ochoten naslouchat argumentům druhé strany, ale žádné nejsou. Porovnání “ferberizovaných” dětí s “neferberizovanými” by nám moc nepomohlo, protože rodiče, kteří se při své výchově rozhodně neřídí podle pana Febera, mají celkově zcela odlišné sociální zvyky a názory na výchovu dětí.

Protože tedy nejsou k dispozici žádná čísla, Ferber a další odborníci se pouštějí do tvořivých odhadů, co se asi tak odehrává v dětské hlavičce. Ferber například říká, že: “Necháváte-li spát své batole mezi vámi a vaším partnerem, tím, že vás dítě od sebe odděluje, cítí se příliš mocné”. Možná ano. Možná ale, že se cítí jenom spokojené a bez obav. Těžko říct (ale vypadá tak). Americký odborník na výchovu dětí T. Berry Brazelton říká, že pokud se dítě v noci probudí a pláče a vy ho odmítnete vyndat s postýlky, “nebude se mu tu asi líbit, ale pochopí to”. Tím bych si nebyl tak jistý.

Necháváte-li spát své batole společně s vámi v posteli, neřešíte tak podstatu problému, říká Ferber. Ten je totiž prý v tom, že musí existovat nějaký důvod, proč má strach spát samotné. Jistěže musí. Tady je jedna z možností: Možná se mozek vašeho dítěte utvářel v průběhu milionů roků, kdy matky spaly vedle svých dětí. Možná že v té době to, že se dítě v noci ocitlo samo, znamenalo obvykle špatné zprávy (například, že maminku sežral medvěd). Možná je dětský mozek nastavený tak, aby začal v takovém případě co nejvíce křičet, aby jakýkoli dospělý příbuzný, který bude v doslechu, přišel a dítě zachránil. Možná, že důvod, proč malé děti vypadají vystrašeně, jsou-li ponechány samotné, je prostě ten, že se prostě přirozeně bojí. To jsou všechno jen teorie.

Několik týdnů nočního teroru pravděpodobně nezanechá výrazné šrámy na duši dítěte. Pokud Ferberova pověra nějak poškozuje děti, tak je to spíše její druhá část - odmítání mateřského mléka dětem během noci. Mateřské mléko, jak potvrzují mnohé výzkumy, je jakýmsi druhem “externí placenty” a je nacpané všemi možnými látkami a hormony, které podporují vývoj dítěte. Jedna studie dokonce potvrzuje, že zvyšuje IQ.

Pravděpodobně většina či všechny důležité látky je možné předat dítěti i během denního kojení. Ale přesto nevíme jistě, zda 11ti hodinová noční přestávka v režimu kojení nepůsobí negativně. Ale víme, že taková přestávka není součástí přirozeného režimu pětiměsíčního kojence, přinejmenším z pohledu lovecko-sběračské společnosti. Nebo můžeme soudit podle samotného mateřského mléka - je řídké a vodové - což je typické pro ty savce, kteří krmí svá mláďata často. Nebo můžeme soudit podle matek - příliš rychlé ukončení nočního kojení vede často k bolestivému nalití prsou a může vést až k zánětům. I když tedy všechny dostupné důkazy podporují tvrzení, že noční krmení je přirozené, Ferber tvrdí opak: Pokud se vaše tříměsíční dítě opakovaně v noci budí a dožaduje se krmení, "vytváří si špatné návyky a bude mít potíže se správným spánkem".

Odborníci na výchovu dětí - muži, kteří nemají ani trochu představu, co je to mateřství, učí po desetiletí matky nejrůznějším nepřirozeným a škodlivým zvykům. Po dlouhou dobu lékaři tvrdili matkám, že smějí své děti krmit maximálně každé čtyři hodiny. Teď se připouští, že to bylo špatně. Po určitou dobu prosazovali umělou výživu z láhve. Teď se tvrdí, že jedině kojení je správná výživa pro mimino. Po určitou dobu se těhotným ženám doporučovalo udržet si minimální přírůstek váhy během těhotenství. Zase špatně.

Do koše půjde nejspíš i další dobrá rada. Ačkoliv Ferber si stojí stále ještě pevně za svým, Brazelton už se nevyjadřuje o rodičích, kteří spí společně se svými dětmi, tak pohoršeně. A není divu, že jako jeden z předních odborníků je v tomto ohledu nejvstřícnější žena, Penelope Leach. Lépe pozdě, než nikdy. Ale v oblasti péče o děti bychom si mohli ušetřit spoustu problémů, kdybychom uznali fakt, že lidé patří mezi živočichy a brali tuto skutečnost v úvahu.

z časopisu Time přeložila Jitka Klinkerová