Jak jsem si vyřešila svůj strach

Trošku jsem se do tohohle tématu pustila, a protože mám pocit, že jsem našla jeden ze způsobů, jak ho vyřešit, rozhodla jsem se s vámi o tom podělit. Myslím si totiž, že podobný problém se může týkat každé z nás.

Naše rodina žije v Praze, což je v Čechách město s nejvyšší kriminalitou. Každý z nás se tu tedy může dostat do nepříjemné situace, kdy ho někdo nějakým způsobem ohrožuje. A tuhle skutečnost jsem si hrozně silně uvědomila jedno pěkné pondělí:

Mému miminku byly asi tři týdny. Oba jsme se probudili brzy, mrňousek se nakojil, já posnídala a v sedm ráno jsme vyrazili na procházku. Bydlíme na jihu města, blízko malého lesíka, kde bývá víc psů a jejich páníčků, než stromů. Nevypadá to tu během dne nijak nebezpečně. Vjela jsem s kočárkem do lesíka, koukala po veverkách, slunečních paprscích pronikajících mezi listím, pozorovala párek bažantů a pavouky, co po ránu dosoukávali své sítě. Byla půlka června, teplo, les voněl kůrou a vlhkou půdou. Idylka. Najednou jsem si ale uvědomila, že kromě mě, kočárku s miminem a zvířátek v lese tam vůbec nejsou lidi. Ale vážně nikdo. A to jsem měla původně dojem, že tímhle lesíkem chodí lidi venčit psa, zkracují si tu cestu k autobusu nebo doprovázejí děti do školy. Nebyl tam však vůbec nikdo. Najednou mi to nebylo moc příjemné, být v prosluněném lese úplně sama. A když jsem na pasece uviděla rozložené ležení (bezdomovci, trempíci?) a doutnající oharky v ohništi, znervóznilo mě to víc, než lehce. Nebudu zacházet do podrobností mých v tom okamžiku přehnaných představ, nic se nám nestalo, v pořádku jsme se vrátili domů. Jenom jsem si prožila hrozně nepěkný pocit, že "kdyby něco", tak jsem namydlená. Copak peníze, pár šperků, co jsem v tu chvíli měla na sobě, to bych nejspíš dokázala oželet. Ale kdyby se kdokoli rozhodl, že nám ublíží, to bych se věru neubránila. Jak taky asi? Jako mamina v šestinedělí ani mimo něj žádný rváč nejsem. Mám svých těžko nabytých padesát kilo, jsem celkem malého vzrůstu a radši si přečtu knížku, než bych šla posilovat.

Od té doby jsem přemýšlela. Takováhle situace, to se může stát kdykoli. A nejen mně. Najednou zjistit, že jsem na místě, kde není ani noha. Špatná volba času, kdy okolo nikdo není, místo, které vypadalo dobře na procházku, ale je opuštěnější, než jsem čekala, prázdná místa cestou k lékaři, na úřad, ke kamarádce. Manžel s námi nemůže být pořád, aby nám dělal bodyguarda.

Řešila jsem to a řešila, lovila na internetu informace o možnostech žen v podobných situacích a nakonec jsem se pustila do hledání tématu sebeobrana. Našla jsem nějaké chlapíky, kteří sebeobranu žen vyučovali. Nabízeli první hodinu zdarma, tak jsem si řekla, že to zkusím. Trošku jsem měla obavy, jestli nejde jen o bandu svalovců, kteří do sebe vzájemně buší a ženskou sebeobranu mají jen na okrasu, nu ale už jsem se přihlásila, tak půjdu. Sešlo se nás asi deset žen, přišel lektor a já jsem čekala, že se začnem prát. Moc chutí jsem do toho najednou neměla. K mému překvapení si nás posadil okolo sebe a začala teorie. Kdy použít sebeobranu, že do ní patří především prevence a určité zásady pohybu ve městě, kdy se ještě jedná o situaci, z níž můžeme vyjít bez konfliktu a kdy už je třeba se bránit. A když už jsme nuceny se bránit, dělat to účinně. Teorie nakonec zabrala asi polovinu kursu. Druhou polovinu pak naplňovala efektivní sebeobrana. Celé to bylo přizpůsobeno pro ženy a ženským možnostem, po žádné z nás nikdo nechtěl fyzickou sílu. Všechny, co jsme tam byly, jsme se shodly, že takovýto kurs by měl být snadno k dispozici pro všechny ženy. Doporučujeme to svým kamarádkám i členkám rodin, já to za sebe můžu vřele doporučit každé ženě.

Dneska už je to tři roky, co jsem kurs ženské sebeobrany absolvovala. Nakonec jsem u tohohle bojového umění, z něhož zmíněná ženská sebeobrana vychází, už zůstala. Ono je to totiž celé vymyšlené ženou a vychází z principů šikovných technik a taktik, na hrubou sílu nespoléhá. A já si dál zvyšuju dobrý pocit, že "kdyby něco", tak mám větší šance.