Těžký život v tlustém těle

Ani společnost, ani média a často ani sami zdravotníci nezkoumají odpovědně všechny aspekty toho, že se obezita posunuje do stále mladších věkových kategorií, a nehledají se jiné důvody než přejídání. Přitom výrazné změny pohybových aktivit mladé generace, změny na potravinářském trhu s propagací pochutin místo nabídky dostatečně kvalitních, živinově bohatých a správně značených potravin, zvýšení míry stresu v celém civilizovaném světě, malá motivace a nedostatečný časový prostor ke zdravému životnímu stylu zůstávají v pozadí.

Jen slaboši bez vůle?

Málokdo si uvědomuje, že ač se snažíme integrovat děti i dospělé s řadou fyzických omezení (zrakově postižení, vozíčkáři, neslyšící, kardiaci, epileptici) i ty, kteří mají nevyrovnaný vývoj psychických schopností (hyperaktivní děti, dyslektici, dysgrafici), z neznámého důvodu to neplatí pro osoby postižené nadváhou a obezitou. Ty stále většina považuje za lidi bez vůle, kteří si za svůj problém mohou sami. Ve světle výzkumů fyziologů, nutrigenomiků i genetiků je to ale stejný nesmysl jako obviňovat dyslektika, že si málo čte.

Každý, kdo se kdy potýkal s nadváhou, přitom ví, že je proti svému okolí zjevně znevýhodněn - přestože dělá „totéž“, nevede to v porovnání s ostatními ke stejnému výsledku.

Člověk s nadváhou je navíc často pronásledován i v rodině, dostává se mu málo ocenění za výsledky či snahu v jiných oblastech a pozornost přitahuje jen a jen jeho postava a její změny. Vynořuje se stres, poruchy spánku, pocit izolace, nepochopení, úzkost z odvržení přáteli, rodiči či partnery, pocity viny a zoufalství. Velký a často synchronizovaný tlak všech prostředí, ve kterých se takto postižený pohybuje, navíc obéznímu neposkytuje žádnou možnost na své znevýhodnění někde zapomenout, takže se začínají vynořovat pocity závisti a žárlivosti vůči obezitou nepostiženým, následované logickým vyhýbáním se kontaktům s dřívějšími blízkými, pocity studu a poklesem sebevědomí. Kdybych psala o člověku s brýlemi, na kterého by celé okolí neustále poukazovalo, že si samovolně zkazil zrak a má se stydět, došla by každému absurdita tohoto jednání, zatímco u obézních, kteří ztloustli po úrazu, po operaci, po těhotenství nebo po jiné hormonální změně, se často stereotypně poukazuje na (neověřený) dohad, že se dotyčný přejídá a může si za vše sám.

Sportuješ? Tak zhubni!

Za člověka s nadváhou je někdy považován mylně i ten, který je svým poměrem aktivní hmoty (kostra, svalstvo, velikost orgánů) a tukové tkáně ještě v normě. Přesto je již označen za „tlustého, který se přejídá a musí zhubnout“.

Chci v této souvislosti upozornit na výrazné psychické utrpení adeptek různých sportů (házená, tenis, aerobik), které se s příchodem menstruace a puberty začínají zcela fyziologicky zaoblovat a přibírat tukovou tkáň v prsou a na bocích, ale protože v době, kdy například rostou vlivem vrcholové sportovní aktivity pomaleji než jejich vrstevnice, dělá z nich jejich vyšší BMI (poměr tělesné hmotnosti vůči kvadrantu výšky) terč posměchu jejich trenérů a někdy i pediatrů. Sportující dívka, která má v porovnání se stejně starou, sportem zcela nedotčenou, a tudíž často vysloveně nezdravě hubenou a vytáhlou vrstevnicí BMI logicky o několik bodů vyšší (vlivem většího podílu kostry a svalstva), je nucena „začít držet dietu“, což pro většinu těchto dívek znamená přestat pravidelně jíst a „hlídat si váhu“. V období puberty, kdy je mladý člověk velmi zranitelný k necitlivým poznámkám okolí se tak u těchto dívek mohou vyvinout i závažné poruchy příjmu potravy provázené depresí, pocity viny, zoufalstvím a výraznou sebenenávistí, což někdy vede k předčasnému ukončení sportovní kariéry a roztočení kolotoče selhávání v drastických dietách.

Hormonální kolotoč

Dalším faktorem spojeným s psychologickými dopady obezity je prokázaná souvislost mezi množstvím tukové tkáně a mezi jejím vlivem na vylučování působků, které tuto tkáň chrání před odbouráním. Nejvíce diskutovanými působky jsou v poslední době nejen látky, které mění citlivost tkání na inzulín, ale i hormon adipsin, který sama tuková tkáň vylučuje a který působí zvýšení chuti na sladkou a tučnou stravu. A to zejména u těch, kteří omezují množství kalorií ve stravě pod hodnoty svého bazálního energetického výdeje (známé diety s 5000 kJ energie bez úpravy složení stravy).

Zmenšená citlivost tkání na inzulín se přitom týká i citlivosti centrálního nervového systému - tedy míchy a mozku, které se „živí“ převážně glukózou. Případná hladem navozená hypoglykémie (snížená hladina cukru v krvi) se tak může projevit výraznou poruchou koncentrace, stavy obluzenosti a pocity imperativní chuti na sladké. Chuť na sladké je přitom paradoxně falešně udržována konzumací výrobků ochucených umělými sladidly, hlad buněk po glukóze tedy neřeší a obézního nutí ke konzumaci dvojí stravy - té „light“ a navíc pak i té „opravdu sladké“. Takto rozvinutá obezita tedy sice umožňuje obéznímu pod dohledem uštěpačných pohledů okolí celodenní hladovění (za pomoci stimulantů, jako je káva nebo colové nápoje), ale večer ho „prožene lednicí“, kde obézní v chvatu a s pocity viny výběrově likviduje čokoládu, uzeniny nebo tučné pochutiny, místo aby pravidelně přes celý den po malých dávkách jedl vyváženou, živinově bohatou, zdravou stravu. Obézní totiž, ať je to hubeným jakkoli divné, potřebuje víc energie než štíhlí. Prostě proto, že štíhlá aktivní hmota ukrytá v obézním těle je zatížená „batohem“ někdy i 30 a více kilogramů tuku, a tudíž potřebuje dostatek energie na to, aby tento náklad navíc unesla. Plíce i srdce pracují u lidí se zvýšenou hmotností víc, sílí i kostra a zvětšují se i tělesné orgány (například játra a lymfatický systém), takže obézní se při snížení množství živin pod hranici svého bazálního energetického výdeje vyčerpá daleko dříve než hubený a bludný kruh fyzického i psychického stresu se uzavírá.

Celoživotní boj

Obezitu je nutné vnímat jako komplex genetických a psychologických faktorů, které sám obézní často nemá pod kontrolou, a mnohdy si jejich závažnost a svou celoživotní citlivost vůči nim neuvědomuje. Stejně jako lidé trpící jinými odchylkami stavby a funkce těla je obézní pacient chronicky nemocný. Potřebuje ve svém okolí často doživotní oporu stejně, jako ji má diabetik, který si musí píchat inzulín, jako abstinující alkoholik nebo člověk na vozíku.

Nároky na člověka, který se jednou s nadváhou či obezitou vypořádal a poctivě se snaží udržet si optimální nebo optimu blízkou postavu, by měly být přiměřené. Mělo by se mu dostávat dostatečné ocenění v jeho neutuchající snaze zdravě se stravovat a pravidelně se pohybovat a radovat z úspěchů. Měl by být vnímán i v jiných kontextech své osobnosti, než je pouhé fyzické schéma. Tolerance společnosti k jiným, stejně geneticky založeným jevům je totiž měřítkem její kultury. Proč by zrovna obézní měli živořit jako pronásledovaná a mnohdy až šikanovaná skupina a proč by se měřítkem jejich lidství měly stát pouhé „kilogramy navíc“?

Fyzické důsledky obezity zasahují v první řadě pohybový a kardiovaskulární systém. I laici již vědí, že obezita vede k poruchám látkové přeměny, souvisí s vyšší hladinou tuků a cukrů v krvi a působí hormonální změny (známá je souvislost s poruchami plodnosti, se změnami činnosti štítné žlázy, hypofýzy a dalších endokrinních žláz). To, že obezita může být udržována a zhoršována vlivy psychickými a je sama obrovským stresem pro svého nositele, zůstává v pozadí zájmu veřejnosti a bohužel často i té odborné.

Nadváha i obezita by neměly být posuzovány jen v kontextu fyzickém, stejně jako nejsou takto posuzovány chronické infekce a s nimi související únavový syndrom, nádorová onemocnění spojená se stavy úzkosti a deprese nebo poúrazové stavy. Ve všech těchto případech totiž může jít o totéž - o nemoc, která svému nositeli kromě řady fyzických omezení působí i řadu psychických traumat. A postižený by neměl být se svým trápením ponechán v izolaci. Tradiční slova lékařů: „nejdřív zhubněte“ (bez trpělivého zjištění podkladu onemocnění a nabídky pomoci při řešení) mohou být totiž často důvodem k tomu, že obézní prostě už k lékaři nejde, protože ještě neshodil nadbytečná kila a „pan doktor by mu vynadal“.

Autorka je lékařka internistka. Zabývá se též systemickou psychoterapií a nutričním poradenstvím, je odbornou poradkyní a moderátorkou televizního seriálu Jste to, co jíte.