Obézním dětem jen dieta a pohyb nepomáhá

Dříve jsem je edukovala známým způsobem - co je zdravé, a co není, co je vhodné, co není apod.

Během terapie dětské obezity očekáváme na prvním místě úbytek celkové hmotnosti a tukové vrstvy. Ukazuje se však, že děti, které během terapie pár kilogramů shodí, časem opět přiberou. Problém vidím v tom, že se málo pozornosti věnuje změnám v psychice dítěte.

Dětem trpícím obezitou se věnuji už několik let. Dříve jsem je edukovala známým způsobem - co je zdravé, a co není, co je vhodné, co není apod. Opakovaně jsem si ověřila, že děti většinou všechno znají, a přesto se jich to vůbec nedotýká. Jsou chytré, ale nemají motivaci. Ony snad ani nevědí, proč by ji měly mít. Před pár desítkami let bylo otylé dítě ojedinělý úkaz a platilo za to posměchem a zneuznáním okolí. Ostatní děti si dávaly dobrý pozor, aby také tak nevypadaly. Dnes je počet obézních dětí daleko větší, není to už žádná vzácnost, a tak si děti, a bohužel i my, dospělí, zvykáme.

Tvořivost jako součást terapie

V našem zdravotnickém zařízení se dlouhodobě zabýváme komplexním přístupem k léčbě dětské obezity. Kluci a děvčata si v počátku terapie neuvědomují přínos dietních opatření a vztah k pohybové aktivitě mají většinou negativní. Tato situace se může časem změnit, pokud jsou správně vedeni a dostatečně motivováni. V mladším školním věku jsou děti schopny vnímat příběh. Bez toho, že by se mu vysmály a tím ho odsoudily k zániku. Děti starší deseti let „naštěstí“ už vnímají přitažlivost druhého pohlaví, je pro ně velmi důležité přijetí vrstevníků a tím si, pod nadvládou hormonů, vytvářejí samostatnou motivaci.

A tak jsem se začala zabývat tím, jak přeložit edukaci do dětské řeči, do řeči symbolů srozumitelných těm mladším, jimž motivace zcela chybí. Uvědomila jsem si, že i pohádky jsou vlastně překlad řeči moudrých dospělých do dětské řeči, že hovoří o základních hodnotách, jako je dobro, zlo, láska, nenávist apod. Proč nevyužít léčivé síly pohádek a příběhů ve spojení s edukací a vlastní tvůrčí aktivitou?

Při tvořivé činnosti s dítětem je třeba přizpůsobit terapii vývojovému stupni jednotlivce, abychom se s ním „sešli“. Využití tvořivosti a zajímavých technik samo o sobě problémy dítěte nevyřeší. Tvořivá činnost je však jednou z cest, jak zcela nenápadně pomáháme dítěti najít sebe sama a prosadit se v kolektivu. Důležité je to zvláště tam, kde již došlo k poruše sebehodnocení, jak tomu v případě dětí, které se potýkají s obezitou, mnohdy bývá. Porucha sebehodnocení se projevuje negativními pocity ve vztahu k sobě či ke svým schopnostem, které dítě přímo či nepřímo vyjadřuje. Napří klad úzkostí, strachem ze selhání, přecitlivělostí na kritiku okolí, neschopností navazovat užší kontakty a zároveň pocity osamocení. Od takových dětí často slýcháme opakované kritické postřehy o sobě samém, objevit se může i sebepoškozující chování. Při terapii jde tvořivá činnost s edukací ruku v ruce - vybíráme témata, která souvisejí s problémem obezity. Napří klad při tvorbě papírového patchworku zadáme dětem možnost výroby ovoce vhodného při redukční dietě nebo motiv hbitého lesní ho zvířete. U větších dětí se lze bez obav pustit do společné výroby potravinové či pohybové pyramidy nebo společné papírové koláže. Využíváme možností nenáročných materiálů (papír, modelína), ale především dětské fantazie a chuti tvořit.

Dítě se při tvorbě cítí mnohem lépe a volněji, není-li následně hodnoceno, protože hodnocení poukazuje k „ceně“, kterou výtvoru přikládáme. Důležitější však je, co výrobek reprezentuje, jak může přispět k příznivějšímu sebehodnocení. Vždy je však dobré ocenit snahu o spolupráci s ostatními dětmi či fakt, že dítě tvoří.

Příběhy si děti prožívají dvakrát. Nejprve sluchem a potom vlastní tvorbou. Pracujeme ve skupině asi deseti dětí. Už samo pozorování dětí při práci ukazovalo důležité poznatky o nastavení jednotlivců a pozicích v kolektivu. Při činnostech děti povzbuzujeme a tím pomáháme nabývání sebedůvěry. Využíváme cíleně výchovná zaměstnání ke zmírňování napětí, akcentujeme zlepšování dovedností.

Po každé tvorbě následuje sdělení pocitů. (To se při běžné edukaci nikdy nestává.) Pokud se objeví problém, nezůstane nepovšimnut. Záleží samozřejmě na tom, jakého je charakteru, jestli snese skupinové vyjádření nebo individuální pohovor.

Autorka je dietní sestra Dětské ozdravovny ve Vrchlabí III