Dítě je host, kterého jsme pozvali na tento svět my, rodiče. Ten host se nás neprosil o to, aby směl vstoupit do našich životů - to my jsme byli schopní dělat psí kusy, jenom aby tu už konečně mezi námi byl.
Je jaro. Jdete po parku a kolem vás se prochází ruku v ruce mladý pár - těhotná máma s těhotným tátou. S otevřenýma očima sní o tom, jak skvělými (rozuměj: citlivými, tolerantními, milujícími a trpělivost nikdy neztrácejícími) rodiči budou svému prvnímu děťátku. A vám, kteří "už dávno víte svý", se chce hrozně, ale hrozně smát. Tedy, ne že byste snad byli škodolibí, ale chtě nechtě si zkusíte sami pro sebe odhadnout, kdy tahle dvojka sympatických snílků spadne zpátky na zem.
Kdy v restauraci zvané RODIČOVSTVÍ, proslulé velmi pikantním menu, poprvé ochutná z bohaté nabídky výchovných průšvihů? Kdy? Za dva tři roky, až začne rodičům vzteklá příšerka bušit v hračkářství hlavou o zem, protože trvá na koupi nedefinovatelné plastové hrůzy (v jejím pokojíčku už není kvůli hromadám podobných krámů k hnutí), zatímco oni se jí budou vnucovat s didaktickou hračkou, která pomáhá dělat z chytrých dětí Einsteiny? Nebo až za deset let, kdy začne děťátko tajně provětrávat rodičovské peněženky a kapsy kabátů, aby mělo na první cigára? Anebo snad až v pubertě, kdy nastřádá takové množství neomluvených hodin, že je vyhozeno z prestižní osmiletky, na kterou ho dvojka sympatických (už dávno ne) snílků horko těžko dokopala?
Jo, jo, dětičky se možná dají vychovávat, nikoli však vychovat… Pod tuhle větu, kterou pronesl kdysi kdosi chytrý, se může nejspíš každý člověk obdařený ratolestmi podepsat. Výchova je činnost vyžadující značné úsilí, které bývá vynakládáno většinou zcela zbytečně. Toto úsilí každý z nás v životě prožívá dvakrát. Jednou jako dítě, tedy v podstatě jako předmět úsilí svých rodičů, podruhé jako rodič, tedy jako předmět kritiky svých milovaných ďáblíků.
Dítě je v prvních sedmi letech života obzvlášť otevřené napodobování vzoru, protože v tomto věku neustále a intenzivně vnímá. Proto touží celou svou bytostí po vzoru pravdivém. Všemi smysly do sebe vstřebává příklad lidí z okolí. Příklad totiž zmůže víc než celá výchova.
Dítě musí mít svůj vzor na očích. Jestliže je to matka nebo otec, bude se prcek chovat jako matka nebo otec. Jestliže je to babička nebo paní na hlídání, bude se mrně chovat jako babička nebo paní na hlídání. Když bude dítko obklopeno potměšilými, agresivními kamarády, bude se - do jisté míry - chovat jako oni. Čím je dítko mladší, tím méně se umí bránit vlivu vzoru, který na ně působí.
Jestliže se u mrněte často střídají nejrůznější lidé, může být jeho duševní formování trvale narušeno. Ve své knize Děti jsou hosté, kteří hledají cestu tuto myšlenku tvrdě obhajuje známá německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová. Podle ní je tak dítě vystaveno množství nesouvislých a roztříštěných obrazů, které neumí uspořádat a zařadit do svého světa.
Ještě než se budeme věnovat dětem ve školním věku, kolem kterých se vlastně tento článek bude točit nejvíc, dovolte malou, leč velmi důležitou a související odbočku - konkrétní případ, na němž si můžeme ukázat, jak spolu ono zmiňované množství vzorů a formování dětské psychiky vlastně souvisí:
Matýsek, kterému jsou necelé tři roky, žije se svou svobodnou matkou. Kdykoli musí maminka odejít na chvíli z domu, zajistí někoho na hlídání. Na Matýskovi se podepíšou v průběhu necelého týdne následující situace:
Někdo zvoní. Na návštěvu přichází babička, Matýskovi důvěrně známá osoba. Matka ji ani nepozdraví, ani neobejme, ani jí nepodá ruku, jenom utrousí: "To je dost, že jdeš," propluje kolem ní a zmizí za dveřmi.
Další zážitek. Někdo zvoní. Přichází matčina přítelkyně, kterou Matýsek skoro nezná, protože si obvykle chodí s matkou popovídat až v době, kdy už chlapeček spí. Matka ji bouřlivě obejme a prohlásí: "Kdybych tě neměla, nevím, co bych si počala."
Jiná situace. Někdo zvoní. Přichází známý, který se má o malého postarat dnes. Matka říká: "Podívej se, Matýsku, kdo to dnes za tebou přišel, to je Ondra." Stejně tak by mohla vyslovit sto dalších jmen. Matýsek Ondru nezná.
Další den. Někdo zvoní. Neočekávaně se dostavil Petr, matčin přítel, s nímž si také klučina neobyčejně dobře rozumí. Ke smůle všech zúčastněných je Petr velice zaneprázdněný muž, obvykle přicházející jen na skok. Maminka ho něžně políbí, pohladí a řekne, že má velkou radost. Petr se obrátí k Matýskovi, zeširoka se usměje a prohlásí: "Já jsem slon." Zvětší si uši pomocí rukou a začne jimi mávat. Pak si z rukou vyrobí chobot, troubí a kývá se ze strany na stranu. Chlapeček je nadšený, směje se, až se zajíká. Je mu moc dobře.
Den poté: Matýsek s maminkou stojí u dveří sousedky, která ho občas hlídá. Zážitky posledních dnů má ještě v živé paměti. Stojí na prahu a mává ušima. Každému přece musí být jasné, že je slon. Popadne se za nosánek a začne troubit. Nic. Žádná reakce. Obě ženy se spolu normálně baví. Hlídací paní se zrovna ptá matky: "Tak co, už to má dneska za sebou nebo ho mám rovnou posadit na nočník?" Veselé slůně je popostrčeno do bytu se slovy "neblbni, buď tu hodnej, tak já utíkám, ahoj…"
Ještě jeden příklad: Matýsek jde na návštěvu k babičce. Maminka ho vysadí a nechá zazvonit. Babička otevírá dveře. Špuntovi se rychle honí hlavou, co by teď měl vlastně udělat. Má zamávat ušima jako slon? Má babičku pohladit a dát jí pusu, jak to viděl u maminky a Petra, anebo ji vřele obejmout, jako objala maminka svou kamarádku? V mžiku se rozhodne pro slona. Babička se na něj podívá, ale neřekne "ahoj, milý slone" (a Matýsek se jako slon opravdu zase cítí). Babička místo toho prohodí: "Ale to se přece nedělá, broučku, pojď a podej mi ručičku."
Matýsek jí ruku nepodá. Je zmatený, ruce drží za zády. Maminka přece babičce taky ruku nepodává, ani se s ní nijak zvláštně nevítá… Je tak zmatený, že už ani neslyší, jak babička říká: "Když mi nechceš podat ručičku, tak už ke mně vůbec nemusíš chodit." (Babička dělá, že se zlobí, a zavírá před chlapečkem dveře.)
Podle odborníků lze Matýskovo chování a zmatky vysvětlit působením vzorů na tzv. magickém stupni vývoje dítěte, který má význam pro celý rozvoj jeho osobnosti.
Na tomto stupni vývoje se dítě samo považuje za střed svého magického světa. Neumí se vyčlenit z toho, co vidí a prožívá. Teprve tehdy, až začne dítko v řeči používat slůvka já a ty, tedy až po fázi vzdoru, začíná se oddělovat od pocitů svého okolí.
V době, kdy dítě nastupuje do školy, začíná se odpoutávat od vzorů ve svém okolí. Ale sklon vzory přehlížet se objevuje až mnohem později - v pubertě. Tehdy začíná být dítě skutečně svobodnou osobností. Díky vzorům získalo svou podobu a nyní potřebuje získat svá vlastní měřítka, aby se jednou stalo vzorem pro své vlastní potomky.
Zelenovlasý puberťák s piercingem se oprošťuje od rodičovských vzorů tím, že na nich zpravidla nenechá nit suchou - máma je "blbá, stará a tlustá", táta zase "příšerně nemožnej". Rodiče se vyrovnávají s pubertou svých původně rozkošných drobečků zobáním antidepresiv a vírou v lepší zítřky.
Pokud mělo mládě, s nímž právě tříská puberta, v dětství kvalitní vzory, vězte, že doba "zatmění mozku" odezní bez následků...
Taková malá perlička: dvě redaktorky MÁMY bojují doma s prepuberťáky a občas nevědí, jestli se mají v práci při líčení nových zážitků hystericky smát nebo plakat. Každopádně i ony doufají, že čas zapracuje v jejich prospěch - mají pocit, že v nich jejich dítka viděla celé dětství dobré vzory a to je velmi podstatný krok k budoucímu vítězství nad pubertou. Redaktorky se zatím obejdou bez antidepresiv - nahradila je čokoláda. Odhadujeme, že budou ještě potřebovat zhruba metrák čokolády, než pubertě definitivně zamávají.
Jestliže dítě předčasně ztratí vzory a musí jednat na vlastní zodpovědnost a dělat důležitá rozhodnutí, je tím přetěžováno. A přetěžování může způsobovat nejrůznější poruchy chování nebo pocity osamělosti.
Nejsme všemocní a vševědoucí. Není v našich silách měnit podmínky, ve kterých jsme my, rodiče, vyrůstali, nemůžeme měnit svůj životní příběh, který formoval náš charakter, naše názory a postoje. Tedy vše, co jsme (anebo nejsme) schopni dál předávat svým dětem. Neobviňujme se, pokud máme pocit, že jsme v žádném případě výchovně neselhali, a přesto náš patnáctiletý puberťák šel a ukradl v krámě jakýsi nepotřebný šunt jen proto, že se vsadil s kamarády. Pokud si s čistým svědomím můžete říct: "byl jsem svému dítěti dobrým vzorem, nabídl jsem dobrý model", nechte svého milovaného puberťáčka, ať si nese důsledky své hlouposti sám. Je to ten nejlepší recept na to, aby se příště podobným nástrahám vyhnul obrovským obloukem.
Předtím než je dítě v době puberty schopno činit vlastní rozhodnutí, je odkázáno na vzory. Jenom s pomocí vzorů si může vytvořit základy pro své další jednání.
Pokud chceme, aby dítko v budoucnu reagovalo vstřícně na své okolí, musíme mu napřed sami ukázat, jak se to dělá. Dítěti škodí, když nereagujeme na jeho volání a místo abychom odpověděli na jeho otázku, tak si dál třeba listujeme v časopise, protože se cítíme unaveně a vyčerpáně. Dítě plné energie a chuti do života se nedokáže vcítit do naší objektivní a oprávněné únavy. Naši rozmrzelost vztahuje na sebe, má pocit, že se s ním nepočítá. Tohle přehlížení chápe jako velikou nespravedlnost… Dokud si na ně nezvykne. (Na všechno se dá zvyknout…bohužel…) A dokud si ho tím pádem nezafixuje coby vzor pro své chování v blízké i vzdálenější budoucnosti.
Má-li náš potomek dodržovat pravidla, musíme je dodržovat sami:
Stojíme u semaforů. A třebaže není široko daleko vidět jediné auto, v přítomnosti dítěte respektujeme červeného panáčka a zůstaneme disciplinovaně na místě. Tím neoslovujeme prcka jenom jako účastníka silničního provozu. Beze slov mu sdělujeme, že v jeho životě jistě mnohokrát přijdou situace, kdy se mu budou určité předpisy (zákony, normy, řád...) zdát nesmyslné, ale že je bude muset dodržet a že mu neuškodí.
Jestliže chci, aby se můj potomek uměl správně postavit k povinnostem, rozhodně mu to v životě neusnadním tím, že ode mě každé ráno uslyší "Nemám chuť jít do práce!" a že mu několikrát do roka předvedu, jak snadné je přelstít doktora a "hodit se marod". Pokud se ukazuji před dětmi v takovém světle, sotva je můžu poučovat o tom, že je třeba, aby si plnily své povinnosti. Nevezmou to ode mě. Coby vzor jsem - já, rodič - zklamal. Nabídl jsem špatný model…
Že jste si nikdy neuvědomili, jakou sílu mají slova? Když děti odmalička slyší:
tak se jich tyhle nálepky drží jako smůla a utvářejí jejich představu o sobě samých. Tyto vsugerované představy dokážou napáchat až do dospělosti spoustu zla. Stojí pak hodně sil předsudky překonat - dítě ale tolik síly většinou ještě nemá.
Vychovávat dítě znamená především respektovat jeho dětskou osobnost se všemi jejími zvláštnostmi a bezpodmínečně ho milovat. Výchova je záležitostí srdce a vyžaduje mnoho trpělivosti.
V knize Proč jsou šťastné děti šťastné je popsán velmi zajímavý pokus, k němuž dal popud tým dětských psychologů: Do klece s potravou, vodou a malou páčkou byly umístěny krysy. Krysy žraly, pily a pobíhaly sem tam, až si nakonec položily stejnou otázku jako možná teď vy: "A na co je vlastně ta malá páčka?" Zmáčkly ji (jsou jako děti, chtějí si taky všechno vyzkoušet) a k jejich překvapení se v kleci otevřelo malé okénko, jímž bylo možné pozorovat puštěný film. Okénko se brzy zavřelo, a chtěla-li některá krysa vidět pokračování, musela páčku opět zmáčknout. Krysy byly ochotné usilovně mačkat páčku, jen aby film neztratily z očí, což psychology přivedlo k zásadě číslo jedna: inteligentní bytosti, jako jsou krysy (a děti), jsou rády, když se nenudí a když se mohou zabývat něčím zajímavým. Rozvíjí se tím jejich mozek.
Badatelé pak umístili krysy do jiné klece. Byla v ní potrava a voda, ale žádné páčky a žádné okénko. Krysy byly na chvilku spokojené (nažrané a napité), ale pak začaly tropit výtržnosti. Ohryzávaly stěny, praly se, odíraly si kožešinu - staly se z nich vlastně nevychované krysy... To přivedlo psychology k zásadě číslo dvě: inteligentní bytosti, jako jsou krysy (a děti), udělají cokoli, aby se zbavily nudy, včetně toho, co bychom mohli nazvat hloupým a destruktivním chováním.
Nakonec začali být učenci opravdu nechutní. Umístili krysy do klece s potravou a vodou, ale navíc i s malými drátky nataženými přes dno klece a napojenými na baterii. Tu a tam pak poslali skrz drátky elektrický šok - dostatečně silný, aby zvířátka dostala ránu, ale zároveň tak slabý, aby se jim nic nestalo. (Teď chápete, proč se nemohlo pracovat rovnou s dětmi . :)
Pak přišel onen vzrušující okamžik: Krysy dostaly na vybranou, do které klece by se chtěly vrátit:
1. klec: jídlo, pití, film,
2. klec: jídlo, pití, nic,
3. klec: jídlo, pití, elektrické šoky.
Asi nebylo těžké uhodnout, že daly jednoznačně přednost filmu. Zdaleka nejzajímavější na celém pokusu je ale fakt, že na druhém místě se umístila klec se šoky! Čímž nás psychologové dovádějí k zásadě číslo tři, která je nesmírně důležitá: inteligentní bytosti, jako jsou krysy (a děti), dávají přednost špatným zážitkům před žádnými zážitky. Jinými slovy, jakékoli podněty či vzrůšo jsou lepší než žádné, dokonce i když to trochu bolí. (Ať na mě máma raději řve, než aby si mě vůbec nevšímala, ať mi táta tu facku dá, než aby na mě zase týden nepromluvil slovo…)
A jaké "poučení" z celého našeho povídání vlastně plyne? Možná by se dalo shrnout co nejstručněji takto:
Dítě je host, kterého jsme pozvali na tento svět my, rodiče. Ten host se nás neprosil o to, aby směl vstoupit do našich životů - to my jsme byli schopní dělat psí kusy, jenom aby tu už konečně mezi námi byl. Tak si na tuto skutečnost vzpomeňme ve chvíli, kdy bychom nejraději vzácného hosta roztrhli vejpůl, protože už "zase tak příšerně zlobííí".
Vychovávat - to znamená nabídnout nezištně hostovi místo ve svém srdci a ve svém domě a tak dlouho ho vnitřně podporovat, dokud se sám nevydá na svou vlastní cestu. Podporovat. Nekritizovat. Dávat svůj čas. Naslouchat. Neočekávat nesplnitelné. Milovat. Hodně milovat.
Jak prosté… Jak těžké…
Zpracováno volně podle: Jak nevychovávat děti, Jiří Siegl (Nava), Jiřina Prekopová, Děti, jsou hosté, kteří hledají cestu (Portál), Proč jsou šťastné děti šťastné, Steve Biddulph (Portál), Co děti nejvíc potřebují, Zdeněk Matějček (Portál)
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.