V čem spočívá úspěch církevních škol?

Po podzimní generálce maturit prohlásil ministr školství Josef Dobeš v České televizi, že „veřejné školy byly lepší než církevní a soukromé školy byly až třetí“. Zkouška „naostro“ jeho slova nepotvrdila. Když se sčítaly výsledky, mnozí byli překvapeni. Z deseti nejlepších gymnázií byla církevní hned tři. Pražské Arcibiskupské gymnázium skončilo celkově na třetím místě, brněnské Cyrilometodějské na pátém a českobudějovické Biskupské gymnázium J. N. Neumanna na místě desátém. V Česku je přitom z celkového počtu 1423 škol církevních pouze třicet šest.

Církevní školství u nás v devadesátých letech navázalo na tradici, kterou o čtyřicet let dříve ukončil nastupující totalitní režim. Školy vznikaly při jednotlivých biskupstvích a zakládaly je i jiné křesťanské církve než pouze katolická. Školy se zpravidla snaží o individuálnější přístup k žákům, než je běžné na školách státních. Biskupství podporují vzdělání na všech úrovních, počínaje školami mateřskými přes základní, střední a vyšší odborné až po studia teologie na vysokých školách. Fakt, že školy jsou církevní, znamená, že žákům zprostředkovávají přístup i k duchovní dimenzi jejich životů. Školy mají i vlastní spirituály – kněze, kteří pečují o duchovní potřeby studentů. Běžné jsou společné modlitby a bohoslužby. Automaticky to neznamená, že všichni žáci musejí být věřící, ale ke křesťanství musejí mít alespoň tolerantní postoj. Kateřina Šťastná, jedna z prvních absolventek pražského Arcibiskupského gymnázia, odhaduje, že ve třídě bylo věřících spolužáků o něco více než nevěřících. „Tamní režim byl hodně přísný a myslím, že oproti ostatním školám jsme měli i více učení, ale mně osobně hodně vyhovoval kolektiv spolužáků. Měla jsem špatnou zkušenost ze základní školy, kde jsem bývala terčem posměchu kvůli způsobu oblékání a také kvůli tomu, že chodím do kostela. Tady to byla příjemná změna,“ říká Kateřina a dodává: „Mladí věřící mají v sobě ještě jakousi jiskru a nadšení. A vyhovoval mi i fakt, že jsem mohla denně chodit na mši.“

Účast na mších je dobrovolná

Právě mší svatou se podle jejích slov zahajoval i ukončoval školní rok, což je na církevních školách běžné. Účast na bohoslužbě je ovšem věcí dobrovolnou. „Fungujeme jako škola, která vychází z kulturních tradic, ze vztahu ke studentům, dáváme důraz na mezilidské vztahy. V takových školách se lépe studuje, není to tak studené a odtažité. Tím jsou církevní školy typické,“ shrnul v červnu pro Lidové noviny principy vzdělávání Petr Kolář, zástupce ředitele Arcibiskupského gymnázia v Praze.

Do profesorského sboru gymnázia patřila čtrnáct let i MgA. Jiřina Rákosníková. S proměnami v naší společnosti podle ní souvisí i patrné proměny v církevním školství dneška. „Na začátku, v devadesátých letech, byl obrovský pocit vděčnosti za to, že je konečně možné prostředí, v němž se mohou setkat děti z věřících rodin a otevřeně spolu mluvit.“ Tehdy byl počet věřících studentů na škole znatelně vyšší, než je běžné dnes. Na školách všech úrovní se v současnosti razí heslo: „Rozvolňovat!“ Studenti pak nemají takovou sebekázeň, vykřikují a rádi se prosazují na úkor druhých. Změnili se i rodiče současných studentů. Často nemají ponětí o tom, co to znamená církevní škola. Dítě sem umístí jen proto, že se tu nesetká s drogami. Pro profesory je pak situace čím dál těžší.

Na církevních školách pomáhají shodné hodnoty

Čím si však vysvětlit úspěšnost studentů církevních gymnázií u státních maturit? „Byly tam často děti z početných rodin, které k sobě byly ohleduplnější a uměly si vzájemně pomáhat. Neprosazovaly jen samy sebe, ale uměly uznat úspěch druhého. Z rodinného prostředí si přinesly také notnou dávku sebekázně a disciplíny.“ Řada z nich hraje na hudební nástroje, čímž se od útlého dětství vlastně učí, jak se učit. „Na gymnáziu velice dobře funguje i spolupráce mezi školou a rodinou. Postoje všech zúčastněných jsou většinou vstřícné a vše probíhá ve vzájemné důvěře,“ vyjmenovává prof. Rákosníková faktory, které mohly sehrát roli na celkovém výsledku zkoušek. Další z důležitých momentů vidí v profesionalitě profesorského sboru, který byl na škole stabilní, tedy bez velkých personálních změn. „Mladý člověk na gymnáziu prochází velice citlivým obdobím života, a tak důležitější než zprostředkovat mu encyklopedické znalosti je podle mého pomoci mu sestavit hodnotový žebříček. Povzbudit ho, aby se nevzdával. Zejména mladé věřící, kteří mají někdy sklon až k přílišné pokoře, pak vést k umění dialogu a k tomu, aby si uměli stát za svým.“

Prostor pro individuální přístup

Mezilidské vztahy a individuální přístup, to jsou motta církevního školství, a tak je v těchto školách prostor pro to, věnovat se žákům se speciálními potřebami. Jedenáctiletý syn Magdalény Fouskové Petr byl v pedagogicko-psychologické poradně diagnostikován jako hypoaktivní. Na jazykové škole, kterou navštěvoval, byl třídní učitelkou vnímán jako líný, ale i hloupý. Škola mu nebyla schopna poskytnout individuální přístup a Petr si v rychlém školním tempu pomalu přestával věřit. Když přestoupil do malé církevní základní školy v centru Prahy, byl z nového třídního učitele nadšen. „Pochopili jsme, že úroveň výuky co do rozsahu encyklopedických znalostí nebude ani zdaleka tak veliká jako na jazykovce, ale psychická pohoda, do které se syn během pár měsíců dostal, nám za to stála,“ ohlíží se dneska zpátky matka. „Syn je hloubavý kluk, který je rád, když se může se svým učitelem bavit o otázkách spravedlnosti, víry, existence Boha a podobně. Co nestíhá z učení ve škole, doháníme doma. A bývá toho docela dost. Přesvědčení o vlastní neschopnosti, které předtím získal, ho dodnes demotivuje. A pokud se ve škole objeví problém, bývá v tomto téměř rodinném prostředí řešen citlivě a bez zbytečného ponižování.“ Magdaléna zaznamenala po přechodu na církevní školu ještě jednu změnu – ve srovnání s jazykovou školou se tu setkává s úplně jinými rodiči. Dříve vnímala silný tlak na maximální výkon dětí, aniž by se bralo v úvahu, jak se žáci v daném prostředí či ve třídě cítí. Je zajímavé, že právě tato pohoda ve výuce nakonec k dobrým výsledkům vede.

Myslet na druhé

Oproti ostatním školám se ty církevní účastní řady charitativních akcí. Někde se například sbírají z domácností nepotřebné dioptrické brýle, které se následně dopravují do Afriky. Jinde se před Vánocemi rozprodávají tzv. misijní koláče. Pečivo, které napečou lidé z daného městečka, se v adventu rozprodává před kostelem a výtěžek putuje do zemí třetího světa. Po Vánocích zase studenti vybírají příspěvky od kolemjdoucích do charitativní Tříkrálové sbírky. Výtěžek pak putuje k potřebným lidem v oblasti, kde sbírka probíhá, a část prostředků jde do zahraničí. Některé školy se účastní i projektu Adopce na dálku. Sbírají třeba starý papír a peníze poté posílají konkrétnímu dítěti v oblasti, kde přístup ke vzdělání není běžný. Děti jsou často z Indie či Ugandy. S adoptovaným dítětem si dopisují, mohou sledovat jeho úspěchy a mnoho se dozvědí i o oblasti, z níž dítě pochází. Žáci se tu zkrátka učí myslet na druhé a většina z nich se do podobných projektů zapojuje. Žáci bratislavské církevní školy například společně vaří polévku pro bezdomovce. „Vaří se v kostele, protože tam je na to lépe vybavená kuchyň. Úplně všichni žáci nejdou, pár jich setrvá v rezistenci. Velká většina si řekne – no tak co, uděláme to, když to musí být,“ uvedl pro LN Dušan Jaura, profesor gymnázia.

Církve v naší společnosti nejsou zrovna protežovanými institucemi. A tak by se mohlo zdát, že mít v názvu školy přízvisko „církevní“ bude u většinové společnosti budit nedůvěru. Zdá se však, že církevní školství má ve společnosti dobré jméno a stále se těší velkému zájmu studentů. Jejich nesporným přínosem je předávání kulturních tradic, z nichž vychází naše společnost.