Nakonec jsme oba ustoupili

Před sňatkem jsme měli chvíli „vztah na dálku“, pak nějakou dobu žili ve Francii a volba přijít do Prahy, vzít se a založit rodinu byla výsledkem vzájemné dohody, dokonce se k ní více přikláněl můj bývalý muž, protože tu snáze a rychleji našel dobrou práci. Nároky časné péče o dvě dcery (dnes 4 a 6 let), potíže s adaptací manžela na české prostředí, ale i vzájemné neshody a rostoucí nezájem o společný život, vedl k tomu, že se manžel před rokem odstěhoval. Otázka rozvodu visela od té doby ve vzduchu a nás čekalo roční dohadování, na jehož konci byl smírný rozvod.

I když jsme oba chtěli od začátku rozvod dohodou, děti ve společné péči a zachování vztahu na dostatečně dobré úrovni, cesta k tomuto cíli byla plná trní a nečekaných zvratů, které si vynutily nejeden ústupek a práci především na sobě. Ve chvíli, kdy se lidé rozcházejí, obvykle nebývají příliš nakloněni dohodám jakéhokoli druhu. Navzdory původnímu záměru i všechny naše pokusy o dohodu doprovázela netrpělivost, neochota podívat se na situaci očima druhého a emoce lítaly všemi směry. V mém případě se možnost a ochota se dohodnout pověsila na vlásek ve chvíli, kdy muž prohlásil: „Zůstávám tady, než děti vyrostou, a chci, aby chodily do francouzské školy. Taky chci prodat společný byt a auto a rozdělit peníze. Taky bych chtěl holky vídat víc než jeden den v týdnu a jednou za čtrnáct dní o víkendu.“ Byla to pro mě studená sprcha, která zchladila moji snahu o smírný rozchod na bod mrazu. Docela vážně jsem začala uvažovat o tom, že zažádám o svěření dětí do své péče, prodej bytu, ve kterém mám většinový podíl, odmítnu a budu hledat jiné řešení vypořádání jeho podílu a budu trvat na tom, že předškolní děti zvyklé na matku a české prostředí přece potřebují toto prostředí zachovat. A možnost, že by děti jezdily přes celé město do jakési elitní, drahé školy, když mohou chodit do školy za rohem a francouzský jazyk a kulturu si osvojovat i v pozdějším věku, jsem si vůbec nepřipouštěla. Já jsem trvala na svém, on na svém. Naše schůzky končily napětím, někdy křikem (děti u toho nebyly), naše telefonáty často ukončením bez rozloučení.

Pomoc zvenčí

Situace se vyhrotila, když jsem o změně svého pohledu začala otevřeně mluvit jako o reálné možnosti. Odpovědí bylo: „To je vyhrožování. Na to nemáš právo. To si zkus.“ Najednou se předávání dětí stalo komplikací, dohody o tom, kdy s nimi bude, padaly jako přezrálé hrušky, a jakýkoli kontakt, i telefonický, se omezil na absolutní minimum.

„Takhle se nedá žít, natož vychovávat děti,“ říkali jsme si asi oba, ale každý z daného stavu věcí vinil toho druhého.

Občas padlo slovo o mediaci, právníkovi, ale trvalo přes půl roku, než jsme si každý opatřili právníka a začal docela jiný proces.

Moje první schůzka s právničkou se protáhla z jedné hodiny na tři a výsledkem byly dva návrhy, zaslané druhé straně - jeden na sporný, druhý na smírný rozvod. První zohledňoval můj postoj v opozici, druhý byl pokusem o kompromis.

Během tohoto úvodního rozhovoru mi právnička řekla jednu podstatnou věc, která pak řídila celé moje další uvažování: „Cokoli, na čem se dohodnete, je lepší, než co za vás rozhodne soud. To se vám nebude líbit ani jednomu.“ Reakcí druhé strany bylo naprosté odmítnutí první varianty rozvodu a nabídka sejít se k projednání smírčí varianty.

Nějaký čas uběhl, než jsme se sešli a mně mezitím začala spousta věcí docházet.

Předně, rodina jsme byli a rodina zůstaneme. Děti mají jednu mámu a jednoho tátu, a to navždy. Rodina může žít odděleně, ale vždycky to bude rodina, a vztahy v ní budou funkční nebo nefunkční. Nemůžu rezignovat na to, že jsem s tímhle člověkem měla děti, že jsem ho kdysi měla ráda, a přestat mít jakékoli ohledy k tomu, jak žije svůj život. Podívala jsem se na situaci, snad poprvé po dvouleté krizi, jeho očima.

Ať už se jedná o čistou racionalizaci nebo je to snaha o empatii, uvědomila jsem si, že nejpodstatnější je, že je otcem mých dětí, ničím se vůči nim neprovinil, kromě toho, že si s nimi moc zpočátku nevěděl rady, že je má rád a ony jeho a že mají právo dál žít plnohodnotný vztah i s ním, nejen se mnou. Jeho národnost je neměnná a i když v poslední době vnímám bikulturnost a dvojjazyčnost jako velkou výzvu, je to přesně to, v čem se utváří identita mých dětí a já tomu nemohu bránit.

Kromě toho jsme během celého tohoto období praktikovali jakousi formu „střídavé péče“ a on se začal o děti opravdu pěkně starat. Našel si kamarády s dětmi, začal s nimi aktivně trávit čas, jejich francouzština se zlepšila o sto procent a slzy doprovázející odloučení od maminky mizely jako pára na plotně.

Vlastně jsem nakonec ve všech bodech ustoupila. (Návrh na úpravu poměrů dětí a na rozvod dohodou leží na soudu.) Nebo jsem možná spíš dostála svému původnímu záměru, znovu se svým bývalým mužem navázat funkční živé vztahy, ve kterých může rodina především v zájmu dětí fungovat.

Rozcházíme se s tím, že každý přinesl svoji „oběť“, on tím, že zůstává v zemi, že se mnohem víc angažuje ve výchově dětí, já tím, že slevuji především ze své pohodlnosti a snažím se (občas) na věci podívat i jeho očima. Vzájemně si vycházíme vstříc, a i když naše vztahy nejsou vřelé, jsou přinejmenším ohleduplné.