Nepodceňujme citovou výchovu

K psychiatrickému vyšetření přichází šestnáctiletý chlapec. Rodiče chtějí „něco na jeho zlepšení“. Matka naříká, že jí syn v ničem nepomůže, nic o sobě neřekne, mlčí, nic nedělá. Otec si stěžuje, že chlapec kouří, pije pivo, nic neumí opravit, nemá žádné zájmy. Kde je příčina?

Tentýž chlapec byl na vyšetření u psychologa a psychiatra, kam byl doporučen na žádost školy a rodičů dětskou lékařkou, již v deseti letech. Neměl přiměřenou slovní zásobu, věku odpovídající všeobecné znalosti (chodil do 4. třídy základní školy) a byl bez zájmů.

Vyšetřením nebyla zjištěna ani u rodičů ani u chlapce porucha intelektu nebo duševní choroba. Otec dítěte je vyučen, matka absolvovala střední školu s maturitou. Sourozence chlapec nemá. Rodina bydlí na sídlišti.

Při rozboru režimu dne rodičů a dítěte vyplynulo, že chlapec má sice značkové oblečení a obuv, ale neví, jako co je zaměstnán táta, „když není v práci, leží na kanapi, nebo je v hospodě, nebo spravuje auto“. On mu však nesmí pomáhat, protože „všude jen zdržuje“. „Máma pije kafe u sousedky, nebo se dívá na seriál Esmeralda, nebo si lakuje nehty. V kuchyni nechce, abych jí pomáhal, protože dycky něco pokecám.“

Dále chlapec při vyšetření sdělil, že si doma „s nikým nepovídá, mazlí se s morčetem nebo lítá kolem baráku“. O víkendu jedou rodiče do TESCA. Syna s sebou neberou, takže je „u baráku“. V ZOO byl se školou, památky Prahy žádné nezná. V lese, který je pár minut za paneláky, nikdy nebyl, „tam nejezdíme“. Chlapec nezná ani název řeky, která je pár minut od domu. Dětské časopisy nebo knížky nemá. Čím by chtěl být, neví. Na dotaz, za kým by šel, kdyby ho něco trápilo, odpovídá, že „za klukem ze třídy“...

Odpovědné rodičovství

Nastávající rodiče si musejí uvědomit, že výchova dítěte je především povinnost, se kterou jsou spojena mnohá odříkání. Není proto správné, když děti mají jedinci, jež jsou sice vyzrálí sexuálně, ale ne psychicky natolik, aby toho byli schopni. Jednotlivé vývojové etapy v životě člověka se nedají přeskakovat. Je přirozené, že ve věku 20 nebo ještě méně let se chce mladý člověk bavit. Pokud už má v této době dítě, stává se mu překážkou. Dopadá to potom tak, že se dítě „odkládá“ k prarodičům. Tento věk si musí mladý člověk vyžít tak, jak mu přísluší. Po narození dítěte pak už nebude mít pocit, že „o něco přišel“ a bude schopen odpovědného rodičovství.

Důležité je i to, aby si nastávající rodič byl vědom toho, že současně s výchovou dítěte musí vychovávat také sebe. Správná výchova se totiž neděje příkazy a zákazy, ale příkladem. Vidí-li dítě, že rodiče žijí ve vzájemné shodě a vyrůstá-li v harmonickém prostředí, je reálná naděje, že v dospělosti se bude snažit vytvořit takové prostředí i ve vlastní rodině.

A ještě jedna, nikoli nevýznamná, skutečnost. Od první chvíle, kdy se dítě narodí, je to individuum, které si do života nepřineslo jen geny rodičů, ale také předků. Tuto jeho individualitu nutno podporovat a nechtít si dítě „upravovat k obrazu svému“.

Co není radno podceňovat

První kontakt a sžívání s dítětem začíná už kojením miminka a péčí o jeho hygienu. Při kojení, koupání je velice důležité se na miminko usmívat, hladit je, přivinovat k sobě.

Dlužno v této souvislosti podotknout, jak nevhodné jsou kočárky, ve kterých má dítě obličejík odvrácený od matky a maminka je veze jako vozík s nákupem v samoobsluze. Nepozná pak ani, zda je miminko vzhůru či zda spí. Maminka musí na své miminko vidět, aby s ním mohla komunikovat. I na miminko je třeba mluvit a když povyroste natolik, že už sedí, tak mu ukazovat předměty v okolí a pojmenovávat je. Velký význam má výběr hraček. Dítě má nesmírnou představivost a v té nejjednodušší hračce si dokáže představit nepřeberné množství věcí.

V batolecím věku už se začínají rozvíjet i tvůrčí schopnosti dítěte. Měli bychom mu proto dávat hračky, z nichž se dá něco vytvořit. Ideální jsou různé skládačky, třeba s obrázky zvířátek, která naučíme dítě pojmenovávat a později mu i říci, kde žijí a co znamenají pro člověka. Batole si z kostek skládačky kromě toho udělá ohrádku nebo je různým způsobem skládá. Vhodné jsou i jednoduché a lehké stavebnice. Batolecí věk je období, kdy dítě ve své zvídavosti otevírá skříně, vyndavá nádobí a takzvaně „kramaří“. Ozbrojme se trpělivostí a nechme je. Poznává tím nové věci. Při uklízení vzniklého nepořádku mu můžeme říci a ukázat, co nám má podávat. Již od této doby, když chceme, aby nám s něčím pomohlo, s úsměvem je poprosíme a za pomoc poděkujeme. Dítě si tento návyk automaticky vštípí. Že se tak k sobě musejí chovat i rodiče, případně ostatní rodinní příslušníci, je samozřejmé.

Pokud jezdíme s batoletem na chatu nebo na chalupu, buďme s ním na trávníku a nechme je, aby si trhalo kytičky a zkoumalo – zatím po svém – přírodu. Je to pro ně nový svět. Musíme ovšem dohlížet na to, co si hodlá vložit do úst, protože to je věk, kdy se dítě seznamuje s věcmi „ochutnáváním“.

Nastává období, kdy se dítě postaví a začne dělat první krůčky. Svět se mu jeví ze zcela jiného pohledu. Začneme je vodit za ručičku a dobu, kdy už bude možné s ním déle chodit, využijeme k tomu, abychom mu ukazovali předměty a věci, které ještě nezná a povídali mu o nich. Při všech těchto aktivitách musíme mít stále na zřeteli fakt, že do dvou let věku dítěte mu vštěpujeme základy citové výchovy. Co nestihneme do dvou let, nedoženeme už nikdy! Buďme s ním proto co nejvíc a dávejme mu ze sebe to nejlepší. Je to ten nejcennější dar pro život.

Nezapomínejme ani na čtení, povídání pohádek a zpívání. Učme děti krátkým říkankám. Sebelepší pořad pro děti uváděný v televizi nenahradí osobní kontakt s rodičem. Pohádky volme optimistické, pěstujeme tím v dítěti pozitivní vztah k životu.

Pouštějme dětem klidnou a hodnotnou hudbu. Bude se mu dále rozšiřovat kulturní obzor a až vyzraje ještě více, budeme mu už moci říkat i jak se která skladba jmenuje a který skladatel ji složil.

K estetické a kulturní výchově patří i to, co by se na první pohled mohlo zdát zcela bezvýznamné. Jsou to třeba hrnečky a talířky, z nichž je krmíme. Veselý a vkusný ubrousek na stole, ručník, ba i nočníček. Obrázky, které mu pověsíme kolem postýlky. Zároveň ovšem musíme dbát o to, aby i prostředí kolem nás dospělých bylo kulturní a estetické. Důležité není to, kolik věci, jimiž se obklopujeme, stály, ale to, aby naše prostředí bylo čisté a kultivované. Všechny návyky z tohoto vývojového stadia si dítě osvojí pro celý život a podle nich bude dělat v dospělosti vlastní selekci. Mějme neustále na zřeteli, že jsme pro dítě prvními vzory, podle nichž si bude vybírat další.

Domov – opora a jistota

Věk raného dětství je také věkem, kdy si dítě vymýšlí různé příhody a líčí je, jakoby byly skutečné. Mnozí rodiče to považují za lhaní; je to však jen důkaz toho, že se mu dále rozvíjí fantazie. Nicméně můžeme této doby výchovně využít k tomu, abychom dítěti vysvětlili, že kdykoli by se dopustilo něčeho, co by nemělo, nepotrestáme je. Naučíme je tak pravdomluvnosti. Musíme potom ovšem tuto zásadu dodržovat jednou provždy. A takto vedené dítě až dospěje, bude mít vědomí, že kdykoli se mu něco nepříjemného přihodí, může bez obav přijít domů, kde najde rodiče – v té době už jako starší kamarády – kteří mu pomohou. Na tomto místě se snad hodí zodpovědět si otázku, co je domov, přesněji řečeno, co by měl být. Mělo by to být místo, kam se člověk po celodenní práci a vyčerpání, po dnu mnohdy plném nepříjemných zážitků, vrací rád, protože ví, že se tam může ze všeho vypovídat, že tam najde ode všech pochopení a pomoc a v důsledku toho také možnost načerpat nové síly pro další den. Tato ideální představa je sice v současné hektické době, bohaté na rozmanité stresy, těžko realizovatelná, ale měli bychom se snažit co nejvíce se jí přiblížit. Zabránili bychom tomu, aby naše nejniternější starosti a emoce museli řešit psychoterapeuti a v horším případě dokonce psychiatři.

Kolem třetího roku dítě obvykle přechází do mateřské školy. Navykejme je od malinka na společnost dětí i dospělých. V pozdějším věku mu zvěme kamarády domů, nebo – když známe jejich rodiny – také na víkend na chatu. Sledujme přitom, jak se k sobě děti chovají i jak se to které dítě chová samo. Vytěžíme z toho mnohé, o čem – budeme-li to považovat za potřebné – můžeme se svým dítětem hovořit. Snažme se, aby cizím dětem bylo u nás dobře a chtěly k nám chodit. Umožní nám to – hlavně v pozdějším věku dítěte, kdy už hrozí vazby na různé party – vědět, s kým se naše dítě stýká a mít přehled o tom, co dělá. Dítě zvyklé na dětský kolektiv již z dřívějška, se na toto prostředí zpravidla dobře zadaptuje.

Ještě před nástupem do školy by měli rodiče dítě naučit poznávat a respektovat přírodu, z níž člověk vzešel a jejíž je stále součástí. Sami se denně přesvědčujeme o tom, že když se člověk z přírody vyčleňuje, je to vždycky k jeho škodě. Již v předškolním věku se může dítě začít seberealizovat v různých zájmových činnostech (pohybová aktivita, hudební aktivita, kreslení, modelování, pěvecké kroužky apod.). Takto připravené dítě pak lehčeji zvládá nové úkoly, které s sebou přináší školní docházka. Kromě toho je třeba si uvědomit, že dítě a mladý člověk je plný energie, kterou potřebuje vybít. Jednou z velmi závažných povinností rodičů je postarat se, aby tuto energii vybíjelo dítě konstruktivně; právě ve sportu, v pomáhání rodičům třeba na zahradě, v domácnosti apod. Měli bychom potom méně vandalů a sprejerů, vybíjejících nahromaděnou energii destruktivním způsobem; možná, že by ubylo i šikan a agrese mezi spolužáky.

Úvodní kazuistika je otištěna se svolením MUDr. Marie Krupové.