Re: existuje něco na vzteklost?

Tak, náš "andílek" s ďáblem v těle konečně spí, tak jsem dočetla. Díky všem za názory. Sice k psychologovi se mi fakt nechce, ale popřemýšlím i o této možnosti a je možné, že za nějaký čas na něj třeba i dojde...Jinak faktem je, že mládě si takto vynucuje pozornost, resp. chybí mu společnost. Ne že my bychom se mu málo věnovali, to ne, ale on je strašně společenský, potřebuje kolem sebe hodně lidí a to nemá. Strašně touží po sourozenci, což už vzhledem k našemu věku není rozumné a ani nechci, po kamarádech, které sice má ve školce ale ne doma.V příbuzenstvu také žádné malé děti nejsou a všichni příbuzní žijí daleko a s většinou se vídáme velmi zřídka. Je mi jasné, že mít třeba dvě děti, tak se zabaví samy, provokují se možná vzájemně, ale mě by z toho vynechaly a byl by větší klid...možná.
Jak někdo psal, snažit se mu v klidu objasnit, důsledek, když něco dělá, co nemá a dodržet to ...to dělám, ale povětšinou mám pocit, že buď to nechápe nebo spíš dělá, že to nechápe. Např. ta klasika s odchodem ze školky ve stylu:" Tak si tady vyváděj jak chceš, já jdu pryč" (a skutečně odcházím) fungovala jen na poprvé. Příště už jsem se od něj dozvěděla odpověď pronesenou patřičně vyzývavým tónem: "Tak si klidně běž...pá, pá...měj se...já tady klidně budu do rána..he, he...já si tady budu zlobit, zlobit...cha cha cha, atd." A nutno hledat jiný fígl (pokud nervy vydrží) a nebo vystartuju (častější varianta). On vůbec má poněkud přebujelé sebevědomí. Když se mu v klidu (co nejsrozumitelnější formou , ale barvitě s patřičným důrazem na vážnost situace) snažím vysvětlit, co by se stalo, kdyby mi utekl pod auto a to auto ho přejelo, tak mi řekne:"Ale já bych stejně se zvedl a utekl, já umím dobře běhat, mě nikdo nedohoní, to auto bych zadržel, odhodil, zmačkal a podobné nesmyslnosti". Podobná situace v případě výhrůžek, že když někam zdrhne a ztratí se, že ho může chytit nějaký zlý člověk, zavřít do sklepa, mlátit, zabít atd. atd....mládě se jen zasměje a odfrkne, že prý by ho přepral, že on se nikoho nebojí a každému by utekl, jeho nikdo nechytí...No - z takovýchto debat na mě padá ještě větší zoufalství. On má prostě pocit, že je nedohonitelný, nezranitelný, všechno zvládá, ničeho se nebojí. Jinak nutno říci, že provokoval už úplně odmala,jen tehdy to nebylo tak non-stop a jak v té době testoval pouze naše hranice, tak některé provokace byly vcelku nevinné, tudíž mě nepřiváděly do stavů zuřivosti.Teď už moc dobře ví, kde ty hranice jsou a proto když chce vytočit, tak přesně vybírá jen ty akce, které spolehlivě ty dané hranice přesahují a mě vytáčejí. Dobře si vše pamatuje, občas vyhrabe i nějakou opravdu starší provokaci, kterou už dlouho nepoužil...to když už vyčerpá zásobu těch tradičních a má pocit, že maminka ještě nění dostatečně ve varu Samozřejmě když se chová slušně, tak chválím za ledacos, jak jen to jde, ale občas prostě řádí tak a nedá se zklidnit, že i při nejlepší vůli není za co chválit.
Ještě se chci zastat manžela, aby to nevypadalo, že na nás nějak kašle atd. On jinak doma udělá bez řečí všechno,když je potřeba - uvaří, uklidí, nakoupí, všechno spraví, vyřídí, dokud jsem ještě nejezdila autem, tak nás zavezl kdykoliv kamkoliv...to všechno ano, jen toho hlídání se prostě bojí. Když byl malý mimino, tak z něj byl sice nadšený, poskakoval kolem postýlky, fotil, točil, všude se s ním chlubil, ale poprvé pochovat se ho odvážil až na půl roce,vykoupat, přebalit - to absolutně nehrozilo, sám s kočárem jel poprvé na procházku až na roce (předtím hrdě vozil kočár, ale jen když jsem šla taky), pohlídat asi na 2 hodiny se odvážil sám až v roce a čtvrt - tehdy jsem se poprvé dostala cca na dvě hodky sama bez dítěte mimo domov. Předtím ještě asi 2x jsem tedy musela akutně navštívit zubaře, takže to musel chtě nechtě taky pohlídat (poprvé to bylo asi ve 3 měsících věku malého), nicméně byl z toho tak vyděšený, že se celou dobu nehnul od postýlky s tlukoucím srdcem a nažhavenými dvěma mobily se jen klepal, at už přijedu. A to musím říci, že jako mimino byl syn úplně zlatý, nebrečel, neblinkal, nikdy netrpěl na prdíky, krásně spinkal většinu dne i celou noc, když nespal, tak si něco broukal pod hrazdičkou, prostě pohodář. Řádit začal postupně cca od 3/4 roku věku pak dále víc a víc.Nevím proč a kde se v manželovi bere ten strach o malého, samozřejmě ho velmi miluje, pozornost mu taky věnuje, ale (zejména v mé nepřítomnosti) se o něj strašně bojí. Přitom vždycky manžel byl ten, kdo chtěl děti (já to odkládala, co to šlo), on všude oňuchával mimina, jezdil na tábory jako vedoucí a celkově to s dětmi uměl daleko víc než já...ale on vždycky říká, že o cizí děti se tak nebál, byť to samozřejmě taky byla zodpovědnost třeba na tom táboře, ale prostě o toho našeho má pořád strach a díky tomu, jak je zdivočelý, tak je to o to horší. No, co s tím nadělám, asi je to taky diagnóza, no Každopádně mít klidný dítě, které nenapadají nevypočitatelné a nepředvídatelné kraviny a které poslouchá aspoň trochu a venku je schopno aspoň v polovině případů, akceptovat povel"stůj" nebo "počkej", tak by se asi manžel taky tolik nebál ho hlídat, ale s tím naším dračiskem to je těžké. Také je fakt, že za těch 5 let už jsem opravdu vyšťavená (na mateřské jsem byla ke konci už chvílemi opravdu zoufalá a utíkala do práce, jak jen to šlo - chodila jsem na 5 dní v měsíci už od 2 let věku malého ...on do jeslí, od 3 let pak na plný úvazek), navíc loni a předloni jsem od malého chytala vše, co donesl ze školky, včetně nešťovic a byla prakticky pořád na hromadě..samozřejmě vše přecházela a snažila se fungovat, spala jsem minimálně (dělám od 6 a cesta do práce mi trvá víc jak hodku MHD...což jsem praktikovala první rok a půl a když už jsem letos měla pocit, že díky vstávání ve 4.30 h se už opravdu fyzicky i psychicky sesypu, tak jsem překonala strach z ježdění a přesedlala na auto, což je půl hodky cesta, takže mohu vstávat po páté)...takže asi se to tak nějak všechno postupně nasčítalo a já jsem teď o dost víc podrážděnější a reaguju, jak reaguju No zkusím na sobě zapracovat a nějak to řešit...Ještě jednou díky všem za reakce, ahoj