Re: existuje něco na vzteklost?

Tak já to mám podobně s dcerou, ale zatím je mladší a není to tak "vypjaté". Nicméně si uvědomuji velmi hluboce, že chyba není v ní, ale v mém jednání. Ona kopíruje moje výbuchy a reaguje tak na sourozence a můj menší zájem (chodím ještě do práce, manžel je nyní pracovně pryč, takže jsem taktéž sama na děti, takže opravdu kvalitního času na ní je málo). Je také velmi kontaktní, nyní ač jsem na MD, tak platím 2 dny pekelné hlídání v kolektivu dětí, aby se trošku vyblbla - což jí ohromně prospívá, ale náš vztah je stále problematický. leč vidím, že se to trošku lepší. Nicméně já se snažím opravdu se jí věnovat, uvědomovat si, že příčinou "blbostí", které dělá jsou hlavně v HLADU!!!, ŽÍZNI!!! a NEDOSTATKU KVALITNÍ POZORNOSTI. Také už jí dávno nežeru věty typu "maminko bolí mě nožičky", to pak doma lítá jak čert, páč já jí půl cesty někam nesu a ona má pak energie na rozdávání.
Problém je, že ona opravdu zkonzumuje ohromné množství činností a má málokdy dost, ale vidím, že jakmile máme alespoň jednu ucelenou činnost, kterou děláme spolu, je celý den hned lepší, konfliktů méně. Hodně chodíme také na písek, ven mezi děti, do té mimiškoličky, prostě se snažím činnosti opravdu plánovat. Sama jsem z toho na pokraji zhorucení fyzicky, ale psychicky mám lepší pocit, páč opravdu jsou vidět změny. Pracuji na tom v podstatě již od narození syna a už i před ním, výsledky jsou střídavě lepší a horší, to dle toho v jakém jsem stádiu "únavy" já a v jakém je ona stadiu "zkoušení a vývoje".
U nás problém ještě ten, že špatné modely chování používá na sourozence, což je zase těžké vysvětlit, že? Proč když ona může dostat na zadek, by nemohla dát bráchovi? No a brácha pak modelem chyceným od ní jde a jednu jí jen tak lupne.. A jsme zase na začátku.
Takže rozhodně radím - pokud už jste takto daleko - začít řešit komplexně (psycholog, psychiatr, terapeut, rodinné konstelace, reiki či jiné alternativy, něco už v diskuzi padlo) a pracovat na sobě i vztahu. Dobré je třeba udělat si nástěnku uprostřed pokoje, kde jste nejvíc a nalepit si tam nějaká hesla, která tě nakopnou, kdykoliv si budeš chtít zase vylít vztek. Dýchání a počítání moc nepomáhá. Pomáhá odchod do jiného pokoje. Paradoxně pomáhá u lehčích prohřešků nebo spíše u nějakého nechtění věta "tak ale teď budu řvát jak tygr nebo ne jako lev ten řve víc,... dyť víš jak řvou lvi.. takhle uáááááááá a já to umím ještě víc... líp... a pak už je akorát křičení". Dostalo se mi této rady na tady v jiné diskuzi a já jsem si jí zmodifikovala, ale dceři je tři a půl, tak si asi představí toho lva a toho, jak pak budu křičet já, obrátíme to leckdy ještě v legraci, páč ona se mi snaží taky ukázat taky jak dělá lev a jedeme na novo, bez emocí a nakonec se dobereme si výsledku bez křičení. Ale na "velké věci" to nefunguje. Tam funguje paradoxně k této situaci třeba okamžité projevení emocí pozitivních - třeba: "jsem hrozně ráda, že tě mám, pojď pochovám tě/obejmu tě/ pohladím tě/ a pak je potřeba .. (Případně: Než uděláš tohle, chceš asi pochovat/pohladit/poňuchat, viď?) Hodně mi také pomohla v lepší komunikaci kniha RaR - někým zatracovaná, ale modely komunikace jsou tam opravdu rozepsány dobře a lze si z nich přizpůsobit své. Základem ale je vylepšit vztah, protože ten je momentálně "naučen z obou stran" na akci a reakci a pokud chceš změnit synovo chování, musíš nejprve změnit své chování k němu. Dát mu více zodpovědnosti. Nech ho spadnout z toho stolu, nech ho hlady - zdravé dítě vydrží dost a nemá újmu. Nejíš v klidu? Nejez. Tečka. Nic víc. Odnes talíř. Na stůl se neleze. Tečka. Odnést ho ze stolu a nic víc. Třeba 5x, třeba 30x ale přestane ho to bavit. Někdy pomáhá - u nás - Nemůžu se na to dívat, jdu nahoru si číst a až se vyblbneš, přijď. Na zranění při blbnutí nereaguji. Jen významně koukám.. Často ani nemusím komentovat.
A základní věc, kterou bych udělala úplně nejdříve je: PŘESTAT OMLOUVAT OTCE DÍTĚTE ZA TO, ŽE MÁ STRACH A TUDÍŽ NEMŮŽE SE SYNEM BÝT A POSTAVIT HO REALITĚ ČELEM. V tomto nemám slitování - DĚLÁŠ SI TO SAMA HORŠÍ A HORŠÍ! Muži jsou schopni se vyrovnat i s takovouto situací, pokud je necháš si to pořešit. A pokud to neumí pořešit, je to JEHO problém, ne tvůj. On ho má na starosti a musí si s ním poradit je to jeho OTEC!!!!!!!!!! Léčba šokem! Každé odpoledne v PO např. budete od 5 do spaní spolu - jdu cvičit, pak na kávu a pak zase cvičit. Přijdu v deset. Není to otázka je to rozkaz! A váš vztah se může mnohem lépe balancovat, bude-li i část odpovědnosti na manželovi.