Re: moje děti děsně řádí

ne, v mým případě opravdu nejde o benjamínka s adhd, ale o dítě do dvou let v ústavu, který k nám přišlo bez jakýchkoliv znalostí a vědomostí a návyků a schopností citových a byl jako zvířátko, takže to je sakra rozdíl, přesto se i toto dítě podařilo zvládnout a vychovat tak, že není problém s ním někam jít, ano, ze začátku to nešlo, takže jsme nemohli nikam, ale postupně si zvykal a začal chápat, že co řeknu, myslím vážně.
a že nezapomínám je dáno i tím, že jsem fakt byla v šoku z toho rozdílu, ve všem, nesrovnatelný dítě. NAvíc máme v rodině stejně starý dítě, a to srovnání bilo do očí, šíleně. Pak se situace srovnávala a teď je opět stav takový, že moje je to hodný a to druhý je ten raubíř, který nedá pokoj, neumí se slušně chovat, ubližuje... rozmazlený, nic víc, první dítě po dlouhé době
to srovnání samozřejmě není jen mým očima, ale kupodivu většinou rodiny, která si všímá toho, jaký dítě jsme si přivezli a jak se změnilo a jaký bylo ve srovnání s tím druhým a jak je to teď, takže ne subjektivní názor - o to víc mě těší

většinou jsou rozmazlený ty první děti, zvlášť takový, na kteý se dlouho čeká, aspoň v mým okolí

takže jakkoliv něco srovnávat nejde, jestli jsou horší první nebo pátí, je to kus od kusu, každá rodina to má jinak a každý dítě je jinak zvladatelný, ale pořád jsem přesvědčená o tom, že vychovat se dá každý dítě, teda snad kromě těžkých mentálních postižení
tady se totiž nedá mluvit ani o genech, u nás prostě geny stejný nejsou, že by se jako povedlo mít u všech ty geny podobně naskládaný, kdepak, mladší brácha našeha malýho je naopak dítě hodně podobný našemu prckovi a v jeho 4 letech si s ním neví rady, mají polovinu genů stejných, jsou hodně podobní chováním, přesto se jedno daří vychovávat a druhý hůř, takže vidím zásadní rozdíl v přístupu a ne v genech