Re: Až z nás budou seniorky

Lepím to bez návaznosti sem. Holky, je fakt, že už dlouho jsem z toho na větvi a mám pocit, že se to stupňuje, Manžel říká, že ne, že se mi to zdá, že jen přibyly ty problémy s našima, jinak že je to stejný. Když jsem se donutila o tom přemýšlet tak nějak bez emocí a technicky, tak ano, má pravdu. Kolem mámy se skáče denně, ale protože to byla JEN ona, tak se zamhouřenýma očima se to dalo - manžel skákal a já se starala v klidu doma o rodinu a říkala si - no jo, je to jeho máma a není jí šedesát, ale o dost víc, tak jo, když to potřebuje. Jenže ona se situace změnila i na té mé straně a taky doma /syn/ a tak jsem taky skákala kolem našich, přece proč ne, když manžel dělá to stejný, jenže to je neudržitelný, nejde to zvládnout. Ale já mám říct nemocnýmu tátovi, ježiši neotravuj, máš tady mámu a mámě - nevolej mi kvůli babi, máš možnost využít placenou pomoc, tak ji využij a neházej to na mne, když tchýňka je fakt zdravá a JEN si vymrzuje denní návštěvy, aby se nenudila. Včera jsem byla už dost na dně a když přišel manžel a viděl mě a ptal se, co se děje, tak jsem mu to takhle řekla a nekoukala, jestli se náhodou nedotknu jeho citů, už mi to bylo jedno. On chvíli přemýšlel a říkal - ty mou mámu nenávidíš, že jo. Ona nám kdysi taky dost zatápěla, to zas jo, už jednu dobu si manžela takhle uzurpovala pro sebe, až jsme se doma hádali a stálo mě dost úsilí a nervů, abych manželovi otevřela oči. Ale teď to nejde, on vidí ten věk a vidí, že zítra tady být nemusí. Tak proto. Já ho chápu. A já vlastně nevím, jestli jeho mámu nenávidím, asi ještě ne, ale řekla jsem mu, že co až ona náhodou bude skutečně potřebovat tu péči, kterou zatím nepotřebuje, co když to fakt už jinak nepůjde, co když s ní budeme bojovat v tom smyslu, že nebude chtít využít placenou službu cizí osoby a bude si vynucovat naši, resp. manželovu osobní péči, co pak. Bojím se, že ji pak fakticky budu nenávidět a přát si to nejhorší. A já to tak nechci. Včera jsem byla vyšťavená a usnula doma asi v 6 večer. Nechal mě spát a jel za mámou, protože jí to slíbil. Zase. Tak jo, stejně jsem spala. Vzbudila jsem se po devátý a on nikde - byl u mámy. Přece spím, tak co. A klidně se mě zeptal, jestli jsem uvařila klukům večeři. Takže když přijel, tak to byla scéna, protože jsem měla nervy na pochodu. Ječela jsem jak hysterka, že už toho mám plný zuby, že zajdu na psychárnu, kam beztak patřím a nechám se hospitalizovat, ať se doma třeba po.erou a pak uvidí a bude mít čas si rozmyslet, co je důležitý a co ne. A on zíral, zvedl telefon a volal svý mámě, odkud právě přijel, že zítra /jako dnes/ nepřijede, protože někam musí jet. Zdá se to jako obrat k lepšímu, ale není - jak někam jet, musí jí prostě říct - mami, takhle to nejde, máme jiný starosti, jsem rád, že jsi v pohodě a zdravá, ale víc jak 2x v týdnu nepřijedu. Jenže to řekne, že někam dnes jede a pak to půjde po starým? To nejde. S tátou musím jezdit po těch doktorech, tam je to omezený časově, po tom počtu stanovených kůr už to bude normálka na návštěvu doma /teda doufám/, mámě, až zavolá v noci, že babi, tak řeknu - mami, promiň, ale já se musím vyspat, jdu do práce a nebudu to řešit. A manžel musí pochopit, že 2x v týdnu je prostě 2x v týdnu a víc ani nudli, i kdyby se máma stavěla na hlavu. Protože já už to prostě nedám a nedávám.
Vypadá to jednoduše, ale tak jednoduchý to nebude, vím o tom. Jen doufám, že se synem to dopadne dobře, protože to by mě položilo hned.
Oni vědí, jaký je u syna problém, vědí, co hrozí a myslíte, že se někdo z nich aspoň zeptal? Ne, jen já já já potřebuju a chci.