Cibbur, ten diletant, jestli myslíš citovaný dopis, je také MUDr....a asi také studoval, pokud titul má a praxi provozuje.
Víš, já se neobracím, pokud potřebuju, na ujeté "rádobyezoteriky", i když pravda, byla jsem jednou i u kartáře, ale jinak si vybírám dost pečlivě.
Potřebuju důvěřovat, potřebuju, aby ten člověk, kterému se dám do ruky, stál taky nohama na zemi, ale taky aby měl současně pro mne tu "nadstavbu". Zvlášť pak pokud jsem třeba dřív rozhodovala za děti.
Co třeba toto...http://www.toplekari.cz/lekari/irmis-felix-mudr-csc/? je to dostatečně vědecké?
Nedávno tedy zemřel...našemu synkovi pomohl moc právě homeopatií...
Já mám spíš pocit, že si nerozumíme jakoby slovy, myslíš si asi, že jsem prostě ulítlá trubka, která odrazuje lidi od klasické lékařské péče...že nabádám lidi, aby se vyhnuli klasické medicíně.
Ne, není to tak. Proč taky? Medicína je na výši jako nikdy předtím.
Akorát mám pocit, že se silně odlidštila, že je příliš vědecká po fyzické stránce a leckdy opomíjí člověka jako celek. Jokože rozřežeme brouka, abychom se podívali, jak funguje
..a on fungovat přestane - divné.
Vezmi si třeba poměrně nedávné experimenty s lobotomií...nevratné byť vědecky lékařské "pokusy" s mozkem.
Ale co d fyzické pohody a s tím spojené psychické - myslím, si, že je dobré, když lidi spolu s léčením zvnějšku (od cizího) taky přijmou odpovědnost za sebe a svoje zdraví, a vědí, že je jen na NICH, jaký navržený postup si zvolí, protože oni sami se sebou žijí...prostě jsou sami za sebe zodpovědní (ti, co jsou, samozřejmě, nemyslím děti apod.),
A pokud do toho procesu "uzdravování" lékařem přidáme i něco ze sebe, třeba nějakou snahu poznat, co nám tělo tou nemocí říká, a pokud zjistíme, že je potřeba něco v sobě změnit (byť jen třeba myšlenku nebo přístup nebo postoj, někdy stačí jen vzdát se hněvu a zášti
), můžeme být aktivním účastníkem, i když jsou v tu chvíli třeba fyzicky nemohoucím.
Někdy člověk pro tu spolupomoc nemusí nikam chodit, děje se to uvnitř v něm.
Je myslím, že je naprosto správné, když člověk ví, že nemusí jen trpně přijímat, ale může i konat, a to vůbec ne žádné velké věci, ale jen třeba přijít na mrňavounké maličkosti v konečném výsledku velkých rozměrů, které mohou zcela změnit všechno.
Na tom není nic špatného.
Nebo ano?
Ono to taky není pro každého...je to pro člověka, který prostě rád má svůj život ve svých rukou, někteří rádi odpovědnost přehodí jinam...a je to taky OK...
Já pořád nechápu ten problém...který rozpoutá takovouhle diskuzi.
Ten doktor (citovaný) mi vlastně řekl jednoduchou věc - že si mohu nechat vyoperovat dělohu, nebo vybrat preparát, nebo že si mohu vybrat něco jiného...jo, trošku se mi to nelíbilo, to je pravda, ale mě to probralo a dalo mi to tu sílu a víru, že můžu, že to jde.
Pokud tobě to přijde jako...hm, teď nevím to slovo, tak je to zas tvůj úhel pohledu...a máš na něj taky plné právo.
Ale snad nám ZATÍM nemusí nikdo cenzurovat informace, k jakým se dostaneme.
Tentokrát jsem ani nevytvářela já sama žádné formulace, pouze jsem kopírovala...a taky je to asi blbě.
Patent na rozum nemá nikdo...prostě nikdo, ani ti cenzoři.
A ještě mě napadá...mluvila jsem minulý týden se straší paní, co se necítila dobře...na papírku měla napsaných 15 názvů léků, které bere. Je to vůbec normální, že neexistuje někdo, kdo by se podíval, co ten starý člověk bere a zhodnotil, jestli takovýhle kokteil je prospěšný, nebo už spíš ubližuje?
Říkala jsem jí, ať vyhledá jednoho lékaře z těch všech, ke kterým chodí a kterému důvěřuje a ten seznam mu dá...a poradí se s ním.
Víš, nic není černobílé. A nic není jen správní a jen špatné.
Ty s lidmi pracuješ, asi i se silně nemohoucími lidmi, musí to být velice těžké..ale jsi pro spoustu z nich anděl dobrých i horších zpráv, mnozí jsou na tobě závislí...by´t třeba jen na gestu, úsměvu, povzdechnutí, slovu...hltají tvoje pohyby, grimasy, pozornost, chtějí naději, chtějí tu pozornost a "lásku"...
Můžeš udělat i bez léků strašně strašně moc...protože máš bílý plášť...a obrovskou sílu nejen slova, ale toho "bytí"....naděje, sílu slova.
Vezmi si moje slovo třeba tady proti tvému jedinému povzdechnutí v práci...nebo se slovy "smiřte se, že..." . To mé je proti tomu tvému nic.
Člověk prostě má stálou interakci s lidmi...
Je pravda, že sem já chodit nemusím (a aspoň bude klid, žejo?
), ono mě to zas přejde, teď mám takové flákací a povídací období, co mi brzo skončí...ale ty v té práci každý den ovlivňuješ lidi a to, jak se cítí...a zcela nevědomky. Stačí, když se doma třeba pohádáš s mužem...Je to dobře nebo špatně?
Je to víc, nebo míň, než když jsem okopíruju dopis jednoho tvého "kolegy"?
Ber to prosím jen jako úvahu, není to žádné napadání tebe...já si tě vážím jako většiny lékařů, kterých si asi váží většina lidí, prostě vás potřebujeme
.
Jste většinou velmi chytří, vzdělaní, šikovní, zodpovědní a tak dál...ale taky jste "jen" lidi se vším všudy... jak např. pravil tuhle v rozhovoru docent Beneš...
Všechno je v pohybu, všechno se vyvíjí, ještě pořád nejsme na konci a nikdy nebudeme.
Já přece nejsem proti lékařské vědě (však ji také využívám a jak píše Liška, jakmile jsem prohlédnuta, ihned se mi uleví), jen mi tam občas chybí ta malá důležitá nadstavba...je tak těžké ji opravdu nepřipustit?