Re: zase ty vztahy

Tuten - ona na mne manžel nevylítnul, ale ptal se, co bylo. Já nevěděla, že volala, takže jsem řekla, co bylo - nijak jsem ji neseřvala, nemělo by to smysl, ale řekla jsem jí důrazně, že syn je dole vyděšený a že by ve svým věku měla vědět, že s tímhle si nemá zahrávat, ale že jsem ráda, že jí je dobře. Synovi jsem řekla, že se babi omlouvá, ale že byla taková nijaká, ale že jí je dobře /lhala jsem, ale nepřišlo mi, že by byl schopen to pochopit/. Pak mi teda řekl, že máma volala a co říkala.
Nicméně jí zavolal znovu, ale ona mu řekla, že synovi neřekla, že umírá a že jí je na umření, ale že prý jen ať nechodí a že on si to vymyslel. To jsem slyšela na vlastní uši v telefonu.
Manžel k tomu jen řekl, že to tak není, protože to by mi tak vyděšeně nevolal a ona řekla, že si má srovnat rodinu, že lžeme a že jí je zas špatně.
Chtěla jsem po manželovi, ať při nejbližší návštěvě s ní o tom pohovoří a on mi pak řekl, že ona řekla, že se o tom nebude bavit a když on chtěl, aby se to vyjasnilo, tak začala brečet, že ji deptá ablablabla.
To jsou prostě věci, nad kterými mávneš rukou a řekneš - no jo, to už jiný nebude, nedá se s tím nic dělat..... co taky jinýho. Jenže když to pak už přeleze únosnou mez, tak mám pocit, jako teď, že mávat nad tím rukou nelze, protože to ubližuje i jí i nám. Ale jak z toho ven.
Jen jsem koukla na net a všude se píše - zajistit seniorovi dostatek společenských příležitostí, stanovit hranice pevně, ale jemně.........
Jenže jak - třeba u těch společenských příležitostech, když prakticky jediná společnost je manžel a on to fakt nemůže servat. Přitom tchýně je samostatná, zdravá, mobilní - mohla by chodit do nějakého klubu seniorů, když jde na setkání důchodců z fabriky, kde pracovala, tak vypráví, kolik známých tak potkala, jak se domluvili, že se budou scházet a co myslíš - zase nic. Prej nebude nikoho otravovat a nikdo otravovat ji.
Tak jak se k tomu pak postavit. Já manžela svým způsobem chápu, ale už to nedávám a navíc mi začal lhát, co se týká těch návštěv - a nelhali jsme si.
A teď tohle - jenže ono ho to taky ničí a pak hledá viníka a všimla jsem si, že pak ho hledá jinde, než kde je. Místo v sobě, tak útočí na staršího syna, že je orvaný kvůli němu, kdyby on udělal to či ono, nemusel by manžel být servaný. Xkrát jsem mu jasně řekla, že za to nemůžu nikdo, jen on sám a že si nemá vybíjet vztek a frustraci na jiných. Uzná to a příště je to stejný. Přesně poznám, kdy byl u mámy a ani mi to nemusí říkat.
Ve finále budeme muset k psychologovi my dva - asi jo, i když manžel pak občas tvrdí, že za to, že lže, můžu já, protože .........
Někdy si říkám, že třeba jo - pak možná psycholog by nastavil zrcadlo, abychom oba viděli.
Já vlastně nevím, co a jak dělat, já jen vím, že už to takhle nedávám. To vím jistě.