Re: zase ty vztahy

Ženo - já jí nevěřím, ona to ví, přede mnou nikdy nic neřekne, nemluví, ví, že jak by mluvila o druhých, já si to ověřím. Manžel mi říká, že taky pochybuje o tom, co ona říká, ale pak si řekne, že buď má v něčem pravdu a něco nepochopila a nebo to dělá, aniž ví, jaký to má dopad. Já kolikrát přemýšlím, jestli ty dopady chápe a nebo ne a jestli to dělá ze zlé vůle. Tomu se teda taky zdráhám uvěřit.
On mi vždycky říká - pochop to, je to moje máma. Já mu říkám - cokoli uděláš, je správně, ale musíš to tak cítit i uvnitř, jestli máš pochyby, je třeba si je v sobě ujasnit a říct jasné stanovisko.
On od ní od malička slyšel, jaký je to neštěstí, že se narodil on, kluk, ona chtěla holku a osud ji takhle potrestal a neustále mu dávala najevo, že on není dost dobrý. On jako by v sobě měl potřebu dokázat, že se plete - ale jemu to nestačí, on chce, aby to uznala. Nechce pochopit, že to neuzná nikdy, i kdyby se rozkrájel, bude to málo. A tak dělá věci, s kterými vnitřně nesouhlasí a dělá to v naději, že ona to ocení a když to neocení, tak má pocit, že udělal málo a že se to stane později.
Já vím, že to je čistě jen jeho chyba, ale protože to zasahuje celou rodinu, tak nevím, co dělat. Po tom všem, čím jsme prošli, mi přijde škoda říct - ji nezměním, tebe nezměním, tak nebudu hrát tyhle hry, ty si hrajte sami a já si jdu po svým. Ale v té filosofii, co vyznávám, asi nebude jiná možnost - buď mě nechá jít a nebo začne přemýšlet. Ničí mě to, takže asi nebudu mít na výběr.