Re: Co je a není traumatizující

Jako dite jsem pobyvala v nemocnicich, lecebnach a laznich casto - tehdy samozrejme bez navstev. Nemohu rict, ze bych dnes byla schopna identifikovat nejake trauma, ktere by se prave tomu dalo pripsat.
Dluzno ale rict, ze to zatezove bylo fest, prijemne ani trochu a jsem jinak pomerne vyrovnana, jinymi vetsimi dusevnimu potizemi nezatizena a s celkem fungujicim rodinnym zazemim, takze jsem to nejspis zpracovala dobre.
Zaroven se mi to nasi snazili ulehcit, jak jen mohli - mama mi posilala kazdych par dni dlouhy dopis, tata kazdy den pohlednici. Kdyz mohli, poslali za mnou na navstevu nekoho znameho ze zdravotnickeho personalu, ktery mi treba prinesl nejakou drobnou hracku pro potechu - proste i moji, tehdejsi beznou zocelovaci socialistickou vychovu respektujici rodice, chapali situaci pro dite jako zatezovou a ve snaze mi to ulehcit, obchazeli, co se dalo.

Pokud bych dnes mohla, urcite bych dite samotne v nemocnici nenechavala, i kdyby se jevilo jinak silne a vyrovnane a prezilo by to nejspis bez traumat. Zocelovat ho muzu jindy a jinde, nez samotne a zdravotne indisponovane v naprosto cizim prostredim, kde s nim delaji pro nej nepochopitelne veci cizi lide...