Re: Co je a není traumatizující

Ségra měla v devíti letech infekční žloutenku (viz téma o nejhorší dovolené, to byl jeden ze suvenýrů), byla na infekčním oddělení víc než šest týdnů, absolutně bez návštěv, mohli jsme jen přijet pod okno a mávat na sebe, ale bylo to hodně vysoko. Nevím, nakolik je traumatizovaná, to by asi mohla napsat, kdyby tu byla.
Manžel dostal ve dvou letech zánět středního ucha, tenkrát ho taky zavřeli na infekční na čtrnáct dní, absolutně bez návštěv. Tchyně vzpomínala, že začal zase s plínkama, krom toho skoro zapomněl chodit a mluvit. Musel se to znova učit. Ale mám podezření, jestli za to nemohl i neurologický problém, který (nebo spíš jehož následky) se objevily víceméně náhodně až v dospělosti při CT vyšetření. Popravdě se doktoři trošku divili, že chodí, mluví a nepomočuje se, takže kdo ví, jestli to nevzniklo tenkrát.
Já jsem jako tříměsíční kojenec dostala nějaké horečky, ve špitále jsem strávila tři dny, taky bez maminky. Až mě propustili (maminka si pro mě jela autobusem), vypila jsem prý doma trojnásobnou dávku mlíka a pak spala 24 hodin v kuse.