Re: Co je a není traumatizující

Jestli se na tom, ze si ta obdobi bez brachy nepamatujes, taky nepodepsalo nejake vytesneni negativnich zazitku...

Ja taky jezdivala do leceben lazni na 1-2 mesice. V 5 a v 6 letech jsem byla 2x na lecebnem pobytu dokonce na detskem psychiatrickem oddeleni - nasim ale tehdy nerekli, ze jde o psychiatrii, ale ze jde o urologickou lecebnu. Trpela jsem mirnou formou zatezoveho pomocovani, coz bylo - jak se zjistilo pozdeji, zapricineno chronickym zanetem slepaku. Oficialne tam byly az skolni deti, v peti letech jsem tam byla benjaminek, o ktereho se starsi deti staraly, jak o panenku. Sestry ze me byly nadsene, jak jsem hodna. V nemocnicni jednotridce jsem pracovala spolecne s prvnaky a slo mi to lepe nez jim. Nasi pozdeji v dokumentaci vycetli, ze "rodice vyborne spolupracuji". Bodejt by ne, kdyz jsem tam nejspis byla jedna z mala z normalni rodiny. Zpetne si vybavuji, ze tam bylo hodne cikanskych deti, nektere se jeste na 2. stupni ZS pokakavaly, jedna holcicka, co ji nejspis doma zneuzivali atp. Tehdy mi to neprislo, dneska mi ale prijde desive, jak byli tehdy lidi v tehdejsim zdravotnictvi neinformovani a pasivni.