Re: Co vám pomohlo na úzkosti?

Ono z těch pár vět, co jsem si tady v rychlosti přečetla, je těžké poradit. Skoro všichni (nebo úplně všichni?) se přiklání k tomu, že potíže Jitys jsou spojené s psychikou, těžko říct, jen tady ve stručnosti napíšu příběh dcery:
Když jí bylo 10let, najednou jí hrozně pálil jícen, vůbec si nemohla večer lehnout, nemohla spát ani jíst. Tak jí to léčili jako reflux, příznaky byly dost jasné a zároveň jí objednali na gastro, ale to jsme dostali termín až za 5 měsíců!!! Za těch 5 měsíců si prošla vším, hubla, vypadávaly jí po pramenech vlasy, nemohla polykat, nemohla spát, občas se jí špatně dýchalo, pravidelně jsem si všimla, že jen tupě zírá do prázdna, takže asi i nějaké deprese mohla mít...já už vážně myslela na nejhorší a snažila jsem se jí v tu dobu život maximálně zpříjemnit. Doktorka si už nevěděla rady a začala razit názor, že bychom se měli objednat k psychologovi, že to má dcera určitě psychické. Já jsem ale tehdy nějak cítila, že tím bych dceři zasadila poslední kapku, kdyby měla pocit, že jí to nevěřím ani já. Protože těch rad a blábolů, co jsme si vyslechli i ze strany zdravotníků (např. že to má z toho, že je furt na počítači a že sleduje před spaním horory - my nikdy nic takového nedělali! atd. atd. - no fakt ohromná "podpora").
Zlomilo se to jeden víkend, kdy jí bylo zase v noci hrozně špatně a nemohla polykat, jela jsem s ní na pohotovost a tam bylo asi 50 angínových dětí před námi...a my místo toho jeli nakonec do ZOO a dceři se tím hrozně ulevilo. Pak jsem jí sama od sebe vysadila ty léky na reflux a postupně jí bylo líp a líp, mohla zase polykat a přestaly jí padat vlasy.
Závěr je, že má silnou potravinou a pylovou alergii a díky správné léčbě je už 5 let naprosto v pohodě. Léky už nebere, jen u sebe musí nosit adrenalinové pero.
Takže já věřím, že to má Jitys v tom pořadí, jak píše - není jí dobře, neví proč a z toho má úzkosti.
Moc držím palce, je to začarovaný kruh. Já bych taky asi začala řešit nejdřív ty úzkosti. Jinak je pochopitelné, v jakém stavu se za těhle okolností nacházíš, myslím, že by to tak měl každý. Ale doma je opravdu potřeba o tom mluvit, mluvit, mluvit, pokud to jen trochu jde.