Re: Rozdat a spolehnout se, nebo si spíš nechat rezervu?

Tante,

ano, souhlasím velice s tím, že by se člověk ke svým dětem měl chovat tak, aby se k němu rády vracely a pomoct mu CHTĚLY.

A myslím si, že lidí ochotných se o rodiče postarat je určitě hodně, ale "skoro každý" mi přijde oproti realitě docela optimistické, jsou lidi, co se starat a brzdit v rozletu prostě nechtěj (vem si, kolik jen tady lidí zmiňuje, že sourozenec někoho v tomto smyslu "nechal v kaši".)

A samozřejmě to může být tím člověkem, že se k těm dětem nechoval hezky (a tudíž ony se logicky nehrnou do toho dávat si nohu za krk, aby ho ubytovaly v obýváku svého 3+1, což by u milovaného a milujícího člověka udělaly mnohem raději), ale taky zdaleka nemusí (buď se dítě obětavě stará i o rodiče celoživotního potížistu, nebo se vykašle i na babičku z pohádky).

A ta snaha o soběstačnost nemusí (i když samozřejmě může) být vedena snahou "ukážu vám, jakej jsem king", ale může v tom být i ohleduplnost vůči dětem (která někdy může být zbytečně komplikující, ale úmysl je dobrej) a snahou zatížit je tou péčí co nejmíň. V této podobě to do určité míry považuji za pozitivní.

Je to celý složitý, ale opravdu v tom základním máš pravdu - že chovat se k těm dětem pěkně a nebuzerovat je a nenechat si hromadit ty frustrace je opravdu hodně důležitý.