ŠÁRKO

...na jednu stranu tě chápu. Taky jsem přemýšlela podobně, i když bych své názory přeci jen formulovala citlivěji. Ale co podle tebe dělat v takové situaci?

Starší dítě rozhodně nezanedbávám. Navíc má ještě otce a babičku s dědou po ruce, je už velká, je jí 9, takže i tu večeři si zvládne udělat a kolikrát nakrmí i mě Fakt mi godně pomáhá a je natolik rozumově vyspělá, že ví, že jí máme rádi, i když se teď všechno točí kolem syna.

O sobě bych řekla, že jsem klidná a vyrovnaná. Nakonec už první mateřství mě trocu vycvičilo. Neřeším každou blbinu, nepozoruju přehnaně svoje děti ani si nepředstavuju různé katastrofy. Jsem ve výchově celkem důsledná. Můj muž je téměž flegmatik.

Ale tohle je něco jiného.
Samozřejmě jsem unavená, nevyspalá, občas protivná, ale jde o to, že takový pláč nepovažuju za bormální. Podle mě to dítě asi má nějaký důvod plakat a mě mrzí, že mu nedokážu pomoct, aby se netrápil. Proto jsem ráda i za to odeslání na neurologii.
Samozřejmě bych ho nedala za nic na světě, i když v žertu říkám, že ho prodáme na trhu. A sjem tak nechutně masochistická, že bych klidně chtěla dítě ještě jedno.