Připoutání ve zlaté hodince

Helo, i já si myslím, že za své pocity vděčíš hormonům, únavě, šoku z obrovské životní změny atd.. Ale minimálně co se týče těch hormonů, pevně věřím tomu, že když se jim nechá volné pole působnosti během porodu a dítě se okamžitě položí matce na břicho a zůstane v jejím náručí alespoň tu hodinku, než usne, endorfin a oxytocin matku láskou zaplaví. Novorozeně má oči doširoka otevřené a hledá oční kontakt s matkou, je klidné, protože zná její vůni, hlas a tep, zamilují se do sebe. Bohužel zatím tomu můžu jen věřit, protože ačkoliv jsem si přála přirozený porod a umělé hormony a léky jsem odmítla, to invazivní prostředí a přístup v porodnici stejně způsobily, že jsem po porodu pocítila obrovské emocionální prázdno, navíc mi synka položili na břicho jen na pár vteřin, aby se neřeklo. Dost mě to mrzelo a mrzí, a v prvních týdnech jsem se cítila podobně jako ty. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych méně naivní a rozhodla se pro porod doma. Za půl roku budu rodit podruhé, za půl roku budu snad vědět, jestli "to" opravdu funguje ;o). Zatím spoléhám na výpovědi žen, které rodily přirozeně, ať už doma nebo v nějaké osvícenější porodnici. Jsem ale velká naturalistka, a když je něco podle přírody, podle Darwina, je to pro mě silný argument. Samice jiného druhu své mládě dokonce opustí, pokud je jí po narození odebráno. Samice je totiž evolučně "donucena" nedat dítě z ruky/tlapy, jinak by nepřežilo ani ono ani její druh. My lidi jsme civilizovaní, o dítě zodpovědně pečujeme a "naučíme" se ho mít rádi. Nevím, kdy jsem se to naučila já, bylo to hodně pozvolné. Neboj, určitě se to naučíš taky ;o)). Jen dej pozor, pokud by tvá nešťastnost přecházela do hlubších depresí, určitě vyhledej odbornou pomoc.