Včera mi skončilo šestinedělí..

a nic převratného se nestalo (neže bych to čekala - nečekám totiž vůbec nic, kromě chvíle, kdy se trochu vyspím, abych mohla zas fungovat :o) )
Chlapeček je "vymodlený", dlouho jsme na něj čekali, ale když jsem tak projela článek a názory maminek...
Nemyslím, že by se člověk měl cítit provinile, že se nedostavila vlna euforie a hormony vše zařídily (právě to fungování) - a to jsem to sakra čekala! :o)))
Své dítě bych nedala za celý svět, ačkoli si (především u probdělých nocí s nadýmáním a strašidelným řevem, kdy nevím, jak mu ulevit a pomoci, protože vše selhává) říkám TAKHLE JSEM TO CHTĚLA? TO JE TO ""VONO?, představa, že by andílek nebyl, je strašlivá.

Jen o tom prostě NEMÁM ČAS PŘEMÝŠLET!

Funguju, jak nejlíp to jde, padám na hubu, strašlivě mě bolí záda, někdy je líp, někdy i zdřímnu, potácím se v polospánku ze dne na den a opravdu nedokážu odpovědět na naprosto naivní dotazy (tím naivnější, že je pokládají často zasloužilé matky), zda jsme šťastní, zda já jsem šťastná, a jak si to s miminkem užívám.
Kdybych nekojila a dokázala být bez něj, vrzla bych ho dotazovatelkám na 24hodin, aby si vzpomněly a přestaly do mě hučet, ať si tuto dobu užiju, že je to to nejkrásnější v mateřství.
No to pozdravpámbu!
Modlím se, aby toto období uteklo co nejrychleji a už se s tím uzlíkem dalo alespoň trochu komunikovat..! :oD