Lenko, vyjádřila jsi to přesně

Dosud jsem jenom četla příspěvky, ale když se nás tu sešlo tolik s vesměs stejnými pocity, tak se taky přidávám....úplně mě "nastartoval" příspěvek Lenky - jak píše o tom pocitu "umření".

Přesně tohle jsem cítila u prvního syna - abych si sama pro sebe nějak vysvětlila ten stav, do kterého jsem se dostala asi tak do jeho 6 měsíců, tak užívám (sama pro sebe) stejného označení. Opravdu si myslím, že v té době, kdy jsem si ho přinesla domů, tak jsem jaksi vnitřně "umřela", proto, aby místo toho vzniklo něco jiného nového..... Ale do takové psychiky nebo rozpoložení jako jsem byla před ním jsem se nedostala už nikdy - i když je mu už 9 let, prostě se změnilo komplet všechno od základů - uvnitř v mém nitru. Z té velké změny jsem byla úplně mimo, někdy jsem se i dívala do kalendáře, který je den. Mohla jsem si stokrát opakovat, že syn je zdravý, hezky přibírá, kojení se nám naštěstí taky dařilo...všechno marné - tak jak popisujete i vy ostatní. Přes všechnu tu únavu a nevyspání jsem si syna nedokázala užívat jako malinkaté miminko se vším všudy a všichni kolem mě mysleli nebo očekávali, že jsem v naprosté pohodě a samozřejmě ta nejšťastnější - jak jinak - ale nebylo tomu tak. Rodilo se to všechno pomalu, postupně....

Vůbec jsem se zpočátku neodvažovala chodit na procházky s kočárkem - byla jsem párkrát okolo domu a vzdala jsem to, únavou jsem nemohla. Tak jsme byli zpočátku zavření doma (a to se narodil v květnu - do teplého počasí), pořád jsem nad ním seděla, brečela atakdále...až tak okolo 2 měsíců jsem začala chodit pravidelně na procházky a cítila jsem se vždycky jako kytka, která dostala vodu - vždycky mě to strašně osvěžilo - a tak jsem začala chodit denně i 5 kilometrů po okolí, bylo to super a pak už to bylo všechno lepší a lepší.....

Není to o žádné poporodní depresi, já jsem jinak byla jakoby "normální", není to na pomoc odborníka, nevím, proč to takhle je - ale je to způsobeno tou velikou změnou a myslím, že každá má taky jinou psychiku a každá se s tím vším srovnává trochu jinak. Taky jsem neměla žádné hlídání, žádné odložení syna na pár hodin někomu, žádné vození, nic. Tak jsme všechno halt museli sami s manželem, ale zase člověk si všechno udělá tak, jak chce a hodně nás to s manželem spojilo - doufám, že navždy - nejenom jak když se to slibuje při svatbě...

Lenko,
chci ti dodat odvahu do druhého - ale ty píšeš, že stejně už se snažíte. Já jsem teď na mateřské s druhým synem, už mu byly 2 roky a když se narodil, tak takové stavy jsem už neprožívala vůbec - ale je to tím, že ta moje psychika je už "změněná", takže žádné přivykání té velké změně nebylo zapotřebí. Spíš taková ta organizace času (přece jenom už tu je i ten starší sourozenec..takže vodění do školy, z družiny), ale žádné psychické změny se nekonaly - v té psychické změně už člověk zůstane napořád.... Tak ať vám to druhé brzy vyjde!!