Čím by to tak mohlo být...

Napíšu nějaké svoje tipy, co mě napadá, třeba se v něčem poznáš:

Píšeš, že jsi měla pohodový porod, ale třeba tam někde v koutku duše hlodá červík, jestli to bylo opravdu tak, jak sis představovala? Třeba ta bolest byla taková, že sis ji ani nedokázala představit, nějaké poranění, na konci žádná úleva - to je třeba moje první zkušenost z porodu (šílená bolest hlavně po násilném protržení vaku blan, na koze, s natržením - vztyčená ručka). Chtěla jsem to jinak.

Dítě na celou noc odneseno, přestože v porodním plánu bylo něco jiného.

Nikdo v okolí malé miminko neměl. Nikdy jsem miminko neměla v ruce, byla jsem ze všech tehdejších kamarádek první.

Kojení zpočátku nešlo.

Dítě nespí. Představy o tom, jak dítě se nají a pořád bude spát a ono to tak není. Malý první tři noci v porodnici prokřičel a já prvorodička nevěděla, co s ním. Navíc jsem nemohla sedět. Cítila jsem se podvedená a zraněná a do toho malé dítě, které mě strašně potřebuje.

Kojené dítě jí klidně i po hodině nebo dvakrát za sebou. Unava, nevyspání, není si ani kdy připravit jídlo, ptž. je člověk furt ve sprše nebo u dítěte.

Je těch věcí spousta, které nám nikdo neřekne a neporadí s nima! A to oproti našim matkám jsme na tom pořád líp, protože máme internet, laktační poradkyně, mobilní telefony... Chybí vlastní zkušnosti a matky nám toho taky moc neporadí, ptž. nekojily.