Neboj, nejsi sama

Neboj se, já zažívala to samé, porod byl těžký a boelstivý, malý navíc chtěl kojit co dvě hodiny ve dne v noci, takže jsem byla nevyspalá, doma bordel, k tomu neustálý boj se záněty v prsu, malého trápilo bříško... Byla to hrůza, první dva měsíce jsme fungovala jako stroj - nakrmit, přebalit, snažit se uspat... a pořád dokola. A pak se začal usmívat. Začal mě poznávat, měl radost, když jsme se ráno nakláněla nad postýlku. Teď nám táhne na půl rok,ale ubezpečuju tě, že od toho 3. měsíce se to bude rapidně zlepšovat, stane se tvým parťákem, bude na tebe reagovat, budete si spolu hrát, a věř mi, kdyby to bylo nutné, dýchala bys za něj a to a radostí ;) Venku jezdíme se staženou korbou kočáru a Ondí kouká na stromy, na domy, a diví se, všechno ho zajímá, nebo když před ním křepčím a zpívám, chechtá se nahlas jako blázen a má radost, nebo když hrajkem rtu klasickou hru "KUK!", tak nadšením vříská... Kojení už taky není jen jídlo, je to rituál, vidí prso a spustí to svoje "huhůůů" (něco jako - mamino děůej, nebo to nevydržííííím :)) papká a při tom se na mě zamilovaně dívá a když na něj šibalsky mrknu, tak se začne smát... Jsou to naše zlatíčka, i když začátky jsou těžký ;) A bude to jen lepší a lepší!!!!!