Souhlas

Mám nyní ročního syna a prvních devět měsíců po porodu mi přišlo, že jsem umřela. Že už nikdy nepůjdu do kina, s manželem na večeři, nikdy se nevyspím. Malý skoro nepřetržitě plakal do devíti měsíců a nakonec se zjistilo, že to bylo nemocí žaludku. Od vyléčení je to sluníčko. Moje mateřská láska se začala plně rozvíjet až kolem těch devíti měsíců, protože najednou se na mě usmál, žvatlal, hrál si chviličku sám, v noci začal spávat i dvě hodiny v kuse (dříve se budil po půl hodině a já už opravdu padala na ....). Do dnešního dne mi malého krom manžela ani nikdo nepohlídal (babičky ani dědečci jaksi nefungují), takže jsem stále 100% nasazená, ale je to nebe a dudy). Nebojte se, ono se to všechno upraví a bude líp. Nejsou to jen hormony. Já žádnou poporodní depresí netrpěla. Jen jsem prostě musela fungovat a na projevy lásky už mi nezbývaly síly. Nyní je to zlatíčko a sil je najednou víc i na tu lásku). Tehdy jsem se svěřila pouze manželovi a naštěstí mě pochopil, ale byla jsem šťastná, když jsem si přečetla Váš článek a reakce pod ním. HURÁ...nejsem divná). Do doby, než se malý uzdravil jsem už nechtěla další dítě....no a teď už pracujeme na dalším).