Re: Krize

Ivus,

já měla něco podobného, s tím rozdílem, že jsem měla dvojčata a byla jsem na ně sama. Ty první tři roky byly strašně vyčerpávající, pozitivní vztah jsem k nim hledala dlouho (přitom v těhotenství jsem se na ně strašně těšila), asi mě zaskočila ta realita, to, že se změní během krátké chvíle celý život, člověk ztratí svobodu, čas pro sebe, pro přátele, pro četbu, studium, odpočinek (a to pominu, že prvních pár měsíců s dvojkami člověk nestihne ani vyčistit zuby, večer se nachází pořád ještě v pyžamu - poblinkaném - a je rád, když zvládne dvě hoďky během noci schrupnout, spíš tedy omdlít vyčerpáním). Mně pomohlo hodně to, že jsem v jejich třech letech začala chodit do práce, holky do školky, jsem mezi lidma konečně :), na holky se těším a už můžu zcela upřímně říct, že je i miluju a jsem šťastná, že jsou na světě a konečně si užívám ten hezký pocit naplnění z mateřství. Práce je kolem nich pořád dost, ale už je to o něčem jiném, hodně se smějeme a myslím, že jsme celkem pohodová trojka :)