ježíšek a já

Jsem moc vděčná za tento článek i diskusi. Téma "ježíšek" mě dost zajímá, protože my doma naši rodinnou tradici teprve tvoříme. Je to dobrodružství. Líbí se mi číst, jak tohle každý vnímá a prožívá jinak. Ať chceme nebo ne, je to hodně osobní. CO rodina, to jiná kultura. Já sama jsem jako dítě na Ježíška opravdu upřímně věřila a bohužel mi jeden ze starších sourozenců hodně brzy prozradil, jak to je. Bylo to pro mě obrovské zklamání, zásah do důvěry k rodičům a Vánoce tím pro mě jako by skončily. Zůstaly jen dárky, na ty jsem se samozřejmě těšila. Rodiče tehdy netušili, že už vím, jak to je... Bylo to celé takové smutné. Moc ráda na to nevzpomínám.
Později jsem se rozhodla pro životní cestu křesťanství, takže Vánoce pro mě začaly být znovu Vánocemi. Na to vzpomínám naopak moc ráda. Ježíšek je krásný symbol i pro ty, co v něj nevěří, každý dá tomu symbolu jinou náplň. Většinou asi chceme, aby to pro naše děti bylo krásné, tak, jak tu krásu vnímáme my. Někdo s ježíškem, někdo jako by bez něj.
My jsme se doma domluvili, že hrát na ježíška nebudeme. Nechceme lhát a myslíme si, že i tak mohou být pro dítě Vánoce krásné. Jde jen o to, naučit se mluvit jazykem dítěte, úměrně jeho věku. Také se naučí, že dávat je víc, než brát. Zachování důvěry v nás jako rodiče nám za ten risk stojí. (Možná by bylo fajn, zeptat se někdy dětí, jak to vnímaly, když došlo ke zlomu?) Při tom se považuju za člověka s hodně bujnou fantazií. Navíc si myslím a nikomu to nenutím, že tu vedle světa přirozeného je i ten nadpřirozený. Bezvadné pole pro fantazii. Slovo "ježíšek" mi trochu vadilo, nejde mi moc přes pusu, ale po tom, co jsem si tu přečetla, beru zpět. Nesdílím, ale respektuji.