Výjimka potvrzující pravidlo

Tak já jsem zrovna z těch, které na porod vzpomínají s hrůzou v očích a svírajícím se žaludkem :), ačkoli jsem myslím byla připravená dobře. Vůbec jsem se nabála, měla jsem k porodu pozitivní vztah, věřila jsem, že budu schopná průběh pozitivně ovlivnit a psychicky jsem byla naprosto v pohodě. Čekala jsem dvojčátka, obě otočená hlavičkou dolů, vše bez komplikací, tudíž ideální předpoklad k "normálnímu" porodu. Bohužel realita pak byla poněkud jiná - dva dny trvající kontrakce, monitoring obou plodů v poloze na zádech (zkuste vydržet ležet na zádech 40 hodin, když máte po pěti minutách kontrakce - jakmile jsem si chtěla trochu ulevit v jiné poloze a stočila jsem se do klubíčka na bok, přestlo se snímat jedno miminko, takže zpátky na záda) a v poslední fázi, kdy jsem už téměř nevnímala realitu, u mě stáli tři lékaři, strkali do mě střídavě ruce :) a přikazovali, ať co nejvíc tlačím, že jedno miminko má zrychlený puls. Tlačila jsem hodinu a půl, bez úspěchu, takže následoval císař a zjištění, že mám těžko průchodné porodní cesty a hlavička prvního miminka se tam "zasekla". Děkuji dnes Bohu, že jsou obě holky zdravé (i když Terezka narozená jako první musela dva roky rehabilitovat, je pomalejší a méně šikovná než druhé dítě) a pak už jsem ani neměla sílu řešit to, že je po porodu odnesli do inkubátoru a "pustili" až za 14 dní. Můj vztah k nim se vyvíjel postupně, musela jsem si na ně zvykat, na tu obrovskou dřinu kolem nich a věřím, že kdyby byl porod veden šetrnějším způsobem a mohla jsem je mít pak hned u sebe, bylo by to vše jednodušší. Ale někdy zkrátka člověk nemá na výběr...