Re: Vážně je to tak černobílé?
Myslím si, že úmrtí rodiče a odchod žijícího rodiče jsou pro vnímání dítěte dvě úplně odlišné věci. Naše děti jsou "sociální sirotci", pouze jedno z nich je sirotek skutečný, a je to znát - skutečný sirotek rodiče oplakává, chodí na hřbitov, a nemá problém s naším druhým rodičovstvím, není to v jeho očích "zrada". Sociální sirotci stále válčí s pocity méněcennosti, s tím, že pro své vlastní rodiče nebyli dost dobří. Samozřejmě my víme, a racionálně to vědí i oni, že to není takhle jednoduché, ale ten pocit křivdy, zrady, opuštění tam přesto je.
Odpovědět