Re: Vážně je to tak černobílé?

Já bych to nedramatizovala, naši se rozvedli, když mi bylo 6, měla jsem nového tátu. Na mého tátu nemám jedinou vzpomínku než se naši rozvedli, nevěnoval se mi nějak, po rozvodu si mě brával 1x/14 dní na víkend a ty jsem si báječně užívala, táta nevěděl, co se mnou, tak mi kupoval bonbony, čučeli jsme na telku a šíleně se flákali, bylo to bájo, u mamky jsem zase měla moji mainku, muselo se makat, uklízet, dělat úkoly, ale zas super vařila, ale pak jsem se zas těšila za tátou, to předtím nebylo. Já jsem si i přála, aby se naši rozvedli, mamka se mě i ptala, jestli by mi to moc vadilo. Ale už jsem nechtěla, aby se háali, dítě moc dobře pochopí, že vztah rodičů je v prdeli.
Takže jestli jsem poznamenaná, tak jen kvůli tomu, že v pubertě přeze mě na sebe plivali hnusy, ale to podělali dodatečně, kdyby toho nebylo, bylo to, že se rozvedli, to nejrozumnější, co pro mě mohli udělat.