Honzík už má třetího tátu

Za pár týdnů jim matka představila dalšího partnera s tím, že bude Pavlíka vodit každé úterý a čtvrtek. Když se po půl roce objevil na scéně muž číslo tři, začaly učitelky vážně uvažovat o tom, jestli by si s Pavlíkovou maminkou neměly promluvit. Jenže – mají na to vůbec právo?

Statistiky v posledních letech neúprosně dokládají, že se u nás rozvádí téměř každé druhé manželství. I když přibývá rozvodů mezi staršími manžely, jimž už děti „vyletěly z hnízda“, značné procento rozbitých rodin připadá i na ty s malými dětmi – navíc se do těchto čísel vůbec nepromítají rozchody nesezdaných partnerů. Zkrátka dítě z neúplné rodiny už nevzbudí ve školce pozornost ani u pedagogů, ani u ostatních rodičů, natož u dětí. Někdy dokonce kluci a holčičky s novými strýčky či náhradními tatínky a maminkami mezi spolužáky bodují, dokonce si občas nadstandardní počet rodičů, babiček a dědečků závidí. Na první pohled humorná historka se v této souvislosti vybavuje i poradenské psycholožce Ivaně Halíkové: „Pětiletý Martínek, který vyrůstá ve spořádané, harmonické rodině, si při oblékání v šatně mateřské školy stěžoval, že má pořád jen jednoho tatínka a jednu maminku, zatímco Jeník už má třetího taťku. Matku to naprosto šokovalo, vůbec nevěděla, jak má reagovat – a klučík okamžitě bystře dodal, že je to pěkně nespravedlivé, protože Jeník dostal od těch svých tatínků najednou dva nové bagry, zatímco on, Martínek, má pořád jen ten jeden.“

Teď to bude jinak

Dvojnásobné množství hraček, které má dítě k dispozici v domácnostech obou biologických rodičů, je ale hodně slabou záplatou za nevýhody, které takové situace mohou přinášet. Pokud odchází jeden z rodičů (v případě dětí předškolního věku je to stále ještě mnohem častěji otec než matka), poměr sil, zavedené pořádky i rodinné zvyklosti se mění. Dítě se kromě ztráty denního kontaktu s jedním z rodičů musí vyrovnávat i s těmito změněnými pořádky: někdy vstává do školky dříve, než bylo zvyklé, a přichází o část svých navyklých rituálů, odchází ze školky později, nebo se přestěhuje a změní i školku samotnou.

Přestože se dnešním rodičům často vytýká, že nejsou schopni svým dětem stanovit jasné hranice chování, má každodenní život „bez mantinelů“ přece jen jinou podobu v době, kdy je rodina úplná, a jinou poté, co jeden z rodičů sbalí kufry. Po čase se situace zpravidla určitým způsobem stabilizuje, dítě si zvykne – a s příchodem nového partnera nastává další změna, na niž je potřeba se adaptovat. Matčin nový přítel bude mít s největší pravděpodobností jiné nároky, leccos se v rodině přeorganizuje a úpravy běžného domácího provozu se dotknou i nejmladších členů. Žádnému klukovi ani holčičce rozhodně zpočátku nebude příjemné, když se „strejda“ pustí do přísnější výchovy dětí, které jsou podle něj příliš rozmazlené, pokud začne vstupovat do vztahu syna či dcery s matkou a korigovat ho po svém, když se postará, aby dítě dostalo přidánu porci pravidelných povinností (byť by to byl objektivně oprávněný požadavek).

PhDr. Ivana Halíková upozorňuje, že podobné situace s velkou pravděpodobností dítě určitým způsobem vykolejí, křehká stabilita, kterou si po rozpadu rodiny vybudovalo, se může pořádně rozhoupat. „Ještě náročnější na adaptační schopnosti nezralé dětské psychiky mohou být další výměny matčiných partnerů, pokud je s nimi potomek konfrontován příliš často. Negativně může působit i to, když se další muž přistěhuje do rodiny dříve, než si matka vnitřně ujasní, že tentokrát by to mohl být ten pravý,“ říká psycholožka.

Jistá míra experimentování při hledání nového životního partnera je samozřejmě namístě, nicméně děti by neměly být svědky prvních etap maminčina hledání a už vůbec by v počátečním stadiu nového vztahu neměly být tím, kdo potenciálního partnera „omrkne“ a řekne, jestli stojí za to. Jenže – i kdyby byly učitelky mateřské školy svědky podobného rodičovského experimentování, jejich možnosti zasahovat do rodinného života jsou prakticky nulové. Rodičům nelze ani s nejlepšími úmysly dávat nevyžádané rady.

„Jednou se mi stalo, že matka, se kterou jsme se znaly už delší dobu, se přišla poradit, jestli je vhodné, aby její nový partner přiváděl syna do školky. Měl totiž volnou pracovní dobu a mohl s chlapcem chodit později, než kdyby ho vodila matka.

Zkusili jsme to a všechno probíhalo v klidu, dokonce Mareček, který dříve před sedmou ráno v šatně občas pofňukával, byl v osm samý úsměv,“ vzpomíná učitelka Radka Makovcová.

Pokud se v rodině chlapce či holčičky „tatínkové“ střídají po pár měsících a učitelky mohou díky každodennímu kontaktu s dítětem pozorovat negativní změny v jeho chování (neklid, agresivitu, plačtivost, přecitlivělost a častější emocionální výbuchy, ztrátu zájmu o oblíbené aktivity a hry, zhoršenou komunikaci s dětmi apod.), měly by podle doktorky Halíkové s matkou v klidu, taktně a o samotě promluvit a pokusit se jí vysvětlit, že dítě tímto způsobem reaguje na náročnou situaci, se kterou se nedokáže vyrovnat, a že by se možná doma cítí odsunuté na druhou kolej. Zkušenosti učitelek potvrzují, že se podobné případy zdaleka nemusejí vždycky týkat jen rodin ze sociálně slabého prostředí či matek s promiskuitními sklony. Do pasti opakování neúspěšných vztahů se mohou občas chytit i ženy s vysokoškolským diplomem a prestižním povoláním.

Nicméně je-li reaktivita dítěte opravdu výrazněji zhoršená, doporučuje odbornice nasměrovat matku spíše na psychologické poradenské pracoviště. Zatímco z úst učitelky se mohou matce některá doporučení zdát jako drzost přesahující kompetence mateřské školy, prakticky totéž vyslovené psycholožkou v intimnějším prostředí poradny bude schopna vnímat jako radu nezávislého odborníka.

Na jakou rodinu si vlastně hrajeme?

Co když se učitelka v mateřské škole stává svědkem spontánních dětských her na „současnou rodinu“, ve které figuruje vedle táty, který bydlí s tetou Janou jinde a mají mimino, i strejda Petr, jenž teď spí doma v tátově posteli? „Nejspíš nic. Učitelka vůbec nemusí na všechno za každou cenu reagovat,“ konstatuje lakonicky psycholožka Ivana Halíková. Jakkoli se může učitelce zdát takový rodinný model pro dětskou hru nevhodný, pokud si holčičky a kluci hrají v běžných intencích podobných aktivit, pokud není žádné z dětí napadané, vysmívané, zesměšňované apod., není podle odbornice nutné nic korigovat.

„Samozřejmě při řadě řízených činností je vhodné s dětmi mluvit o tom, že rodinu tvoří maminka, tatínek a jejich děti, nicméně dnes už jen těžko můžeme před dětmi prohlásit, že jen takový typ rodiny je normální. Zkušenost mnoha kluků a holčiček je jiná – a nemá smysl násilně a při každé příležitosti korigovat rodinný model směrem k tomuto ideálu. Některé děti by si dokonce mohly začít připadat nepatřičně, když je jejich rodina podle paní učitelky nenormální,“ říká doktorka Halíková a dodává, že i v rámci podobných řízených rozhovorů je možné mluvit s dětmi o tom, že se někdy stává, že rodina může vypadat i trochu jinak – děti samy zpravidla přicházejí s různými variantami soužití, které znají z domova či z okolí.

Jiná situace ovšem nastává, když spolužáci některé z dětí kvůli jeho rodinné situaci osočují, když se mu posmívají, když opakují hanlivé výrazy, jež o jeho matce a jejím (zase) novém partnerovi slyšeli doma. „Pak je potřeba radikálně zasáhnout, podobně jako ve všech ostatních případech, které signalizují první náznaky ostrakismu vůči jedinci, který se odlišuje, nebo upozorňují na výchovné problémy útočícího dítěte – a to, myslím si, dnešní učitelky mateřských škol umějí,“ říká psycholožka.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes