Zajímavá diskuse,

skoro bych řekla, že dost odpovídá i tomu článečku. Za sebe dodávám: možná stojí za to nehledat, kdo začal (ve smyslu,že určitě musí být příčina v tom dítěti), ale podívat se z nadhledu na sebe - nemohla bych to, co se mi jeví jako lajdačení, považovat i za něco jiného? A podle toho pak k tomu taky přistupovat? (Namátkou: možná je to ztráta motivace, možná tím dítě získává nějakou, i když negativní, pozornost atd. Pak budu reagovat a zkoušet buď vymyslet nějakou tu motivaci, popř. vymýšlet, jak bych jako dospoělý pomohla dítěti získat jiný druh pozornosti). Podle mne se autor snaží upozornit, že to, jak druhé lidi vidíme, není jen o nich, ale velmi také o nás samotných. Že je ve škole mnoho dětí, že učitelé toho mají "plné kecky", že se nemohou vždy všem věnovat individuálně, to je jasné. Ale na úvahu o tom, že první dojem nevystihuje vše a že ten první dojem také souvisí s námi samotnými, by měl být čas vždycky
Mmch ono to nálepkování je i v rodinách a dělá stejnou neplechu - co asi si odnese do života holčička, o které rodiče původně sice něžně, ale přece opakovaně už x let i před lidmi říkají "ta naše koza popletená"?