Re: Jsme nenormalni?

Danielo,
já se na svého muže taky těším - a když jsem bez něj, tak se mi kolikrát stýská... S potěšením se tulíme, a taky někdy zírám na některé ženy, jak se ke svým mužům chovají relativně hrubě a i před lidmi... - Ovšem podle mé mámy se už holt "hádáme", ačkoliv to rozhodně nejsou ty typické "italské" hádky, protože jsme k sobě stále slušní, neobviňujeme se, natož abychom po sobě něco házeli nebo na sebe štěkali jak aminy. Jen holt ty debaty jsou trochu živější - ale jak můžeš čekat naprosto nevzrušenou debatu ode mne, která se považuju za velice temperamentní? Temperament se dá krotit, ale ne vymazat; dá se otupovat ostří třeba odejitím do vedlejší místnosti a přemýšlením, ale nedá se úplně srovnat se zemí. Takže míváme tu takové rozbouřenější chvíle - ale přesto se máme rádi a nijak se nenapadáme. A myslím, že o to jde.
M.