Chodíme se hádat do sklepa

Já se s manželem taky hádám, tak jednou za čtvrt roku proběhne i ostřejší výměna názorů. Společně i podnikáme a v poslední době to je prakticky jediné téma hádek. Jenže řešit to před zaměstnanci nemůžeme a někde si to vyříkat musíme, tak si to, bohužel, nosíme domů. Já jsem alergická na nefér podnikání a špatné zacházení se zaměstnanci, mám pocit, že manžel občas překročí hranice slušnosti a pak se i já stydím. S článkem musím souhlasit v tom, že děti hádky nelibě nesou. Dcera vnímá citlivě dusnou atmosféru a vůbec nerozlišuje, že se hádka netýká rodiny, ale firmy. Dokonce řekla u babičky, že se chováme jako blázni a vylíčila jí naši hádku. Tak se hádáme, až když dcera usne a pro jistotu se chodíme hádat do sklepa, abychom měli jistotu, že ji neprobudíme. Sklep je taky jediné místo, kde se u nás kouří, tak manžel nemá kam uniknout. Vlastně to nejsou ani hádky nebo nějaké hysterické výlevy a štěkání, ale výměny názorů na věci, které se vyřešit musí a máme na ně rozdílné názory. V něčem prostě neustoupím.
Jinak jsem omezila hádky kvůli nepořádku (to už asi nepředělám), rodičům (stýkáme se málo). To bývaly naše nejčastější hádky před firmou, ale už jsem rezignovala - nepořádnost a chování příbuzných asi opravdu nezměním. Ale zase mu nedělám služku, nehádám se, ale ten binec uklidím, až mám čas (téměř vždycky je něco přednější).
U nás taky hádky vyvolávám spíš já, manžel se spíš urazí a nekomunikuje. To se pak ovšem nevyřeší nic.