Re: Dotaz

Sylvo S, zajit do porodnici po mesici take bych nedokazala - mne se roztrepavali kolena pri vspomicne o svoje zazitky na porodnim salu jeste po trech letech. Mam k tomu takove opravdu divne porovnani - obetem holokaustu trvalo 5 let, nez byli schopni mluvit o sve tragedii. To vubec nechci prirovnat chovani zdr. personalu ke mne k zlocinum proti lidskosti - zabit mne opravdu nechteli :-)). Podobne ale jsou detaily: pro ty obeti nejtezsi bylo se vyrovnat se vspominkou na sebe. Je divne, jak lidska pamet pracuje s traumatickem zazitkem. Sebe sama si pamatujes jako racionalni bytost, a vycitas si tu poslusnost, pasivitu, neschopnost pohotove reagovat a branit se. Pocity omameni, unavu, stres, strach o svoje miminko, bolest, se kterou si zapasila - nejak odklidis, neberes jako dulezity faktor, ktery ovlivnoval jednani. Divna je take situace, nemuzes uverit, ze ja a lide, kteri byli kolem mne, vsichni jsme byli vzdelane a inteligentni bytosti, ktere pravdepodobne cetli stejne knihy. Trvalo to mne fakt dlouho, nez jsem si ujistila ve svem pocitu ponizeni - musela jsem promluvit s celou siti svych kamaradek po celym svete abych si ujistila, ze to, co jsem vnimala jako bezduvodnou a nepremyslivou krutost, krute a nelidske opravdu bylo. Tak ted po peti let je to jedine jen tema pro Rodinu. A jak vidim, ze publikum, pro ktere toto tema je jeste aktualni, je dost siroke. Zpusobit takovou lavinu na hlavu Libika nechtela jsem - ma to ted opravdu tezky a potrebuje ohledy, i kdyz je trochu sebestredna a necitliva pro jine.