Chci se s vámi podělit o zážitky spojené s narozením mého posledního dítěte. Doufám, že mé zkušenosti mohou pomoci i dalším maminkám.
Dnes je mé holčičce pět měsíců a je to v pořadí naše čtvrté dítě. Má tři starší bratry,takže si dovedete představit, jak nás její pohlaví potěšilo. Samozřejmě bychom měli radost i z chlapečka, ale přesto ta změna byla příjemná. Těhotenství neprobíhalo zrovna jednoduše. V 15 týdnu mi byla diagnostikována těhotenská cukrovka a již o 2 týdny později bylo nutné ji kompenzovat inzulínem. Ovšem ani dieta ani insulinoterapie nebyly tím nejhorším, na to si člověk zvykne snadno, zvláště když ví, že to není natrvalo jen do porodu. Co mně opravdu nejvíc tížilo, byl strach, jestli cukrovka nepoškodila a nadále nepoškozuje miminko. Někdy jsem byla psychicky hodně vyřízená, když hodnoty hladiny cukru v krvi, které jsem si musela měřit, šplhaly nad povolenou hranici, a to i přes přísně dodržovanou dietu. Představa postiženého děťátka byla o to těžší, že pro mě nepřicházela v úvahu možnost interrupce. Říkala jsem si, že když budu muset, tak to určitě nějak zvládnu, ale bála jsem se moc. Je mi líto každé maminky, která je postavená před skutečnost postiženého miminka a také žádnou z nich nemám právo soudit, ať se rozhodne jakkoli. Kdo to neprožil na vlastní kůži, tak to nemůže spravedlivě posoudit. Nezbývalo mi než doufat a modlit se, aby Pán Bůh miminko ochránil i za těchto nepříznivých okolností. Samozřejmě jsem také poctivě dodržovala pokyny lékařů, jezdila každé 3 týdny na kontroly. Díky Bohu a nebo naštěstí (podle toho jak to kdo z vás vidí :-)) všechna vyšetření ukazovala, že miminko je zdravé, přiměřeně velké, bez známek diabetické fetopatie, dobře vyživované placentou.
Ke stejnému závěru dospěla i lékařka v nemocnici 4 dny před porodem. Byla jsem na začátku 38. týdne těhotenství a tak jsem doufala, že mě nechají dítě donosit do termínu. Bohužel se tak nestalo. Na mé dotazy proč ukončovat dřív, když je všechno v pořádku, dítě dle ultrazvuku váží 3000g, nemá žádné problémy a je pro něj přece nejlepší, aby se narodilo, až na to bude připravené, jsem dostávala jen čím dál tím netrpělivější odpovědi, že u diabetiček je to běžná praxe, že se to tak prostě dělá a hotovo. Musím říct, že i když si práce lékařů velmi vážím, tento přístup se mi vůbec nezdál. Bála jsem se, že miminko bude nezralé, slabé, že bude špatně pít. Jak se později ukázalo, můj instinkt mě nezklamal. Já vím, že to nebyla žádná tragedie, malá se s tím poměrně rychle vypořádala, ale stejně se nemohu zbavit pocitu, že jí lékařská rutina bezdůvodně připravila o 14 dní bezpečného života v mámině bříšku a mírně zkomplikovala první dny života po narození.
Takže jsem v pátek ráno nastoupila na porodní sál v porodnici v Plzni na Slovanech k vyvolání porodu. Teď vám popíšu, jak rodí multigravida - multipara a myslím, že mi budete mnohé závidět:-):-). V 8:00 mi zavedli léky na vyvolání porodu do děložního čípku. Už za deset minut jsem měla docela slušné kontrakce, tak jsem zavolala manželovi, aby přijel. Měl to do Plzně 70 km, ale na radu lékaře jsem mu (já husa) řekla, že nemusí nějak moc spěchat.Poslali mě pro klystýr a pak na hekárnu, kde byly ještě tři maminky, všechny prvorodičky teprve na začátku porodních bolestí. Statečně jsem prodýchávala každou kontrakci, leč kontrakce velmi rychle sílily a přicházely jedna za druhou. Netrvalo dlouho a funěla jsem mnohem častěji a mnohem déle než odpočívala.Všechny tři maminky na mě zoufale hleděly a jedna z nich pořád říkala: „Nebojte se holky, to zvládnem.“ Kdybych nemusela pořád funět, asi bych se smála.
Přibližně za hodinu jsem se už sunula na porodní sál. Tam přišly ty nejtěžší chvíle.. Musím ocenit přístup mé porodní asistentky, která ke mě byla velmi vlídná a laskavá. Když viděla, že zrovna zápasím s bolestí, jemně mi hladila ruku a utěšovala mě. Nemohla jsem jí v tu chvíli dát najevo, jak mi to pomáhá, ale jsem jí za to moc vděčná. Bolelo to už opravdu hodně a hlavně skoro pořád. V duchu jsem jenom vykřikla:“ Pane Ježíši, pomoc mi a zkrať to!“ Pak přišly ještě dvě silné kontrakce a už jsem začala tlačit. Někdy mezi tím přiběhl můj muž a akorát mi řekl do ucha něco v tom smyslu, že mě miluje a že jsem moc statečná,ale přesně to nevím. Zatlačila jsem jednou a řeknu to natvrdo, pomočila jsem se. Ještě že jsem si nechala dát ten klystýr! Zatlačila jsem podruhé a vyšla hlavička. Zatlačila jsem potřetí a malá byla na světě přesně v 9:40. Byla to zdravá, krásná holčička, 50cm a 2800g.
Již před porodem jsem se rozhodla, že bude-li to jen trochu možné, postarám se o všechno kolem miminka a kojení sama. Při předchozích porodech jsem totiž získala nedobré zkušenosti hlavně tehdy, když jsem spoléhala na to, že mi zdravotnický personál pomůže, správně poradí, udělá v pravou chvíli, co je třeba. Při třetím chlapečkovi v roce 2000 jsem rodila také ve stejné porodnici a doufala, že v Baby friendly hospital to bude jinak než tam, kde jsem rodila před tím. Ovšem i zde jsem se zklamala. Chlapečka mi sice dali na chvíli pochovat, ale pak ho odnesli na nějaké vyšetření. Když ho znovu přinesli, tak mi ho dali a odešli. Já jsem neměla odvahu si ho sama bez dovolení přiložit k prsu. Věděla jsem už z dřívějška, že kdo v nemocnici dělá něco bez dovolení, je považován za nepohodlného pacienta.Tak jsem čekala až přijde sestra a pomůže mi malého přiložit. Když konečně přišla, vzala dítě a chtěla ho odnést. Když jsem protestovala, že jsem ještě ani nezkusila kojit, netrpělivě přistoupila, třikrát mi Vašíka přirazila k prsu, ani jednou se mu v tom spěchu nepodařilo přisát. Tak jenom řekla, že to asi nepůjde a odešla i s dítětem. Byla jsem z toho v šoku. Měla jsem hezky teoreticky nastudováno, jak to má správně vypadat, skoro nazpaměť jsem znala knížku „Kojení dar pro život“, ale co mi to bylo platné. Vašík měl pak během pobytu v porodnici velké problémy s přisátím, vlastně se přes veškerou snahu mou i sester ode mně ani jednou nenapil . Stálo mě to pak doma mnoho úsilí a trpělivosti naučit ho sát z prsu a nakonec jsem ho kojila skoro do dvou let, ale být nezkušená prvorodička, tak jsem to kojení určitě vzdala.Pro zachování objektivity je třeba dodat, že toto je má osobní zkušenost a naprosto netvrdím, že to takhle vypadalo v této porodnici pokaždé. Maminka, která se mnou ležela na pokoji, mi sdělila úplný opak a byla velmi spokojená. Prostě záleží jak na jednotlivých lidech, tak i na okolnostech.
Nyní při čtvrtém a nejspíš mém posledním dítěti jsem to chtěla jinak. Řekla jsem si, že štěstí přeje připraveným. Jakmile mi Milenku dali po nezbytném prvním vyšetření pochovat, hned jsem ji začala přikládat k prsu. Z počátku jsem měly pár nezdařených pokusů, ale věděla jsem, že to je normální, že je třeba být trpělivá a dát dítěti dostatek času. Tak jsem se nenechala znervóznit, mazlila jsem své nové miminko a nenásilně jí nabízela prs. Dlouho to netrvalo a zdařilo se. Se správnou technikou sání jsme už od té chvíle neměly potíže.
Potíže jiného druhu však nastaly brzo. Porodnice praskala ve švech a na nás nezbyl rooming. Na můj dotaz, kdy nás na něj přesunou, mi bylo řečeno, že před námi je dlouhá řada dalších, které taky čekají a prvorodičky mají přednost. Zase jsem se utvrdila v názoru, že na titul Baby friendly hospital se nedá příliš spoléhat (Zajištění možnosti společného pobytu matky s dítětem je jedním z deseti kroků k podpoře kojení, které se porodnice s tímto titulem zavázaly dodržovat). Milenku mi vozili ke kojení jednou za čtyři hodiny občas i později. Párkrát se stalo, že na ni zapomněli úplně, ostatní maminky děti dostaly a já nic. Nakonec ji samozřejmě přinesli, ale mnohem později, ovšem odnášeli ji s ostatními. Byla jsem vděčná, že malá opravdu dobře sála, alespoň jsem si to myslela. Techniku sání měla správnou, doširoka otevřenou pusinku, jazýček pod bradavkou, větší část dvorce v pusince, při sání pohybovala dolní čelistí a hýbaly se jí uši. Na začátku sání jsem ji slyšela polykat, ale velmi brzy odpadla, usínala a již nebyla k probuzení. Prostě byla slabá, hodně spavá a nedokázala se napít dostatečně. Na poslední den pobytu nás konečně přesunuli na rooming a tak jsem měla možnost ji vážit. Zjistila jsem, že při jednom nakojení nevypije ani 5 ml a odpadne. Snažila jsem se tento deficit dohnat tím, že jsem kojila co nejčastěji, ale malá stále ubývala na váze. Také se mi jako obvykle silně nalily prsa a vypuzovací reflex byl zatím velmi slabý. Poprvé jsem se obrátila o radu, ale nedozvěděla jsem se nic, co bych nevěděla a již nezkusila. Nakonec jsem zavolala své kamarádce laktační poradkyni, ta mi poradila spoustu věcí, z nichž nakonec zabrala rada kojit v mírném záklonu a co nejvíce se při tom uvolnit. Reflex se spustil, mlíčka bylo dost a malá nakonec přeci jenom trochu přibrala. Tak nás druhý den pustili domů.
Milenka však ani doma neprospívala. Snažila jsem se ji kojit co nejčastěji, ale pila příliš krátce a k pokračování kojení ji nebylo možné donutit. Zavřela prostě pusinku a nic ji nepřimělo ji otevřít. Stejné to bylo, když jsem se snažila ji probudit dříve, než se vzbudila sama. Mléka bylo dost, musela jsem stále odstříkávat, aby nedošlo k retenci mléčného kanálku, s čímž jsem měla již z dřívějška neblahé zkušenosti. Po týdnu doma malá ubyla na pouhých 2550g. Náš pan doktor však rozhodl, že jsem schopna situaci zvládnout sama,že má ke mně důvěru a žádný umělý dokrm mi nevnucoval. Za tento postoj jsem mu vděčná, myslím, že v dané situaci byl rozumný. Začala jsem po každém přiložení dokrmovat odstříkaným mlíčkem stříkačkou po prstu a do týdne malá přibrala 400g. Doporučuji všem maminkám, aby si v porodnici vyzkoušely a naučily se alespoň jeden ze způsobů alternativního dokrmování mateřským mlékem. Mně se tyto dovednosti hodily u všech dětí. Jakmile překlenula 3000g, již žádné dokrmování nebylo nutné a měly jsme vyhráno. Snad ve mně jen zůstal nepříjemný pocit, že kdyby se Milenka mohla narodit normálně v termínu, měla by něco přes 3000g již při narození a mohly jsme si to ušetřit.
Na závěr bych ráda zdůraznila, že i přes výše popsané nepříjemnosti bylo narození mojí holčičky dalším z nejkrásnějších zážitků. Kdybych se nebála té cukrovky a také mého již vyššího věku, rodila bych klidně po páté :-) :-) :-):-):-)
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.