Moje zkušenost

Musím se taky zapojit do debaty. Náš Jindra (teď už je mu 6 a půl), taky dudlík odmítal. Pak jsem ho svěřila babičce na hlídání a ta dosáhla toho, co jsem nechtěla... k dudlíku ho prostě "donutila". Tak dlouho mu ho dávala do pusiny, namáčela do medu a podobný blbiny, takže když jsem se vrátila domů, tak už ho měl a byl závislý (i krátká doba stačí na získání závislosti, že :). Kojila jsem ho do 10 měsíců, kdy jsem musela přestat a přešli jsme rovnou na hrníček (ale o tom tehle článek není). Dudlík jsem ho odnaučovala postupně a v klidu. Nikdy s tím nebyly žádné problémy. Nejdříve jsme to omezili tak, že měl dudlíka jen na spaní a přes den ne. Je fakt, že se jednu dobu v noci pokaždé vzbudil, když mu vypadl z pusy a my jsme museli mít po ruce náhradní nebo horko těžko hledat po celé postýlce, nebo i za ní, aby byl klid. Ani nevím, kdy jsme se ho úplně zbavili, přišlo to nějak samo. Mladší Štěpán neměl dudlík vůbec. A paleček si necumlá, ani nevím jestli to někdy dělal. Kojila jsem ho plně do 10 měsíců (příkrmy i flašku odmítal) a skončili jsme v roce a půl. Naučil se hned z hrníčku. Když potřeboval utěšit, tak jsem to udělala já. A nemyslím, že bych ho nějak ošidila. Co se týče závislosti dítěte a matku, která jej kojí, tak s tím zcela nesouhlasím, protože vše závisí na hlídání a dohodě. Vždyť ten prcek to může buď klidně prospat, aniž by se o matčině nepřítomosti dozvěděl. Nebo mu nezbyde ic jiného, než si zvyknout. Prvího jsem taky musela svěřovat dědovi na hlídání, protože jsem si ještě dodělávala školu, zvládli jsme to. I s tím kojením. Děda mi prcka vozil do školy, já ho mohla nakojit. Neříkám, že to bylo optimální, ale všechno jde, když se chce.