Dudínek

Když byly mému synovi 2 roky, řekla jsem si, že zkusím, jaké byl to bylo bez dudlíku, který měl stále v puse.
Ráno jsem mu ho nenápadně vzala, schovala a tvrdila mu, že si ho půjčilo jiné miminko. Stále mě za ním posílal, ať ho přinesu, ať se jdu zeptat, ať ho vrátí... Pochopila jsem, že tudy cesta nevede.
Tak jsem mu druhý den řekla, že se nám ztratil a že musíme koupit nový. Zabralo to, byl prozatím smířen s tím, žýe na procházce koupíme nový. Na procházce si pochopitelně na nic nevzpomněl, když ho doma začal hledat, dělala jsem "hloupou", že jsme truhlíci a zapomněli jsme ho venku koupit, tak že ho koupíme odpoledne po spinkání, až taínek přinese korunky.....a tak to šlo den za dnem.....a dnes mu dávám dudlíka jen v noci, když ho vzbudí nějaký noční děs...přes den a ni na usínání si na něj ani nevzdechne. Toť moje zkušenost.